Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

ZÁPISNÍK: Na pozadí Ukrajiny. Mnozí Češi nevědí, co je to válka

  15:12aktualizováno  15:12
Zkuste si představit, že byste byli na Ukrajině. Nebo že byste žili za druhé světové války. Jaké by to bylo? Nesnesitelná lehkost, s níž se občas používá slovo "válka". Taková jsou témata zápisníku Michala Musila v sobotní příloze Kavárna v MF DNES: ta vychází naposledy.

Protestující mladík. Protivládní protesty v Kyjevě. (21. února 2014) | foto: AP

Byla to jen krátká zpráva, dvě věty na sociální síti Twitter. "Otec identifikoval mrtvé tělo svého syna v loby hotelu Ukrajina. Všichni lékaři začali plakat," tvítovala ve čtvrtek ukrajinská novinářka Myroslava Petsa z Kyjeva.

Možná jste si všimli, možná ne, ale už nějakou dobu se na českém internetu, na sociálních sítích i v diskusích pod články objevují debaty, zda, či dokonce že už brzy přijde válka. Slovo válka se často používá s neuvěřitelnou lehkostí - mnozí lidé si ji zjevně představují jako v nějaké počítačové hře nebo béčkovém filmu. Někdo upadne, kečup se rozprskne, zloduch krvácí a hrdina kráčí dál.

Avšak na Ukrajině, v hlavním městě Kyjevě vzdáleném od Prahy vzdušnou čarou přes tisíc kilometrů (třeba Čechy milovaná Barcelona leží dále), se ukázala jiná válka, než je ta umělá. Ta, kde místo kečupu teče opravdová krev, kde mrtvoly už nikdy nevstanou, kde před vašima očima zemře blízký. "Mladík sleduje doktora, který prohlásí jeho kamaráda za mrtvého, a pak praští svou helmou o zem," zněl další čtvrteční tvít z Ukrajiny.

Anomálie: Mír v Evropě

Nehodlám rozebírat okolnosti, příčiny či pozadí krvavých ukrajinských násilností, od toho jsou jiní, bezpochyby zasvěcenější. Jen jsem si vzpomněl při sledování ukrajinského dění na komentář, který nedávno jeden bývalý kolega, zpravodaj ČTK, napsal v debatě na Facebooku. Podle něj "už dlouho nebyla válka", a proto u nás lidé házejí oním slovem, přitom však nevědí, o čem mluví.

To je bezpochyby pravda, poslední válka skončila před téměř 70 lety, většina pamětníků už je pryč, z kolektivní paměti se toto slovo vytrácí a školní výuka (jak ta propagandistická za minulého režimu, tak ta dnešní, místy povrchní nebo žádná) zjevně nepomáhá. Mám však též pocit, že u některých lidí je používání věty "přijde válka, no a co" nejen projevem neznalosti, ale také jakéhosi deficitu empatie. Neschopnosti si představit, jaké by to bylo, kdyby se ve válce ocitli sami. Přitom kdyby lidé pořádně věděli, o co jde, a představili si sami sebe v ní, mnohé místní debaty by asi vypadaly jinak. Patrně by se změnily hovory o nynějším dění na Ukrajině, snad i o jiných konfliktech světa. A možná kdyby se Češi báli války, zněly by jinak jejich diskuse o Evropě. Mnozí si velký evropský konflikt představit neumějí, zdá se jim zjevně, že nemůže nastat. Přitom dnešní doba je z hlediska dlouhých dějin anomálií: ano, v posledních 68 a půl letech se kolem Rýna a Labe neválčilo, předtím se však v tomto prostoru po mnoho staletí lidé sekali, bodali a stříleli, zapalovali si domy a na staré, ženy a děti nebrali ohled.

Fronta: Mami, vezmi mě pryč

Jak náš kontinent kdysi vypadal a jak ty doby prožívali obyčejní lidé, lze dokumentovat na osobních příbězích z poslední velké války v Evropě, z druhé světové. Mimochodem šlo o konflikt, po němž se evropští státníci rozhodli, že se jejich národy musí integrovat, aby už podobné hrůzy nezažily. Můžeme po právu diskutovat, zda má tento sjednocovací proces vady a jak velké jsou. Ale že motivem vzniku pozdější Evropské unie tehdy bylo znemožnění války a zachování míru a že ten stát, který se do evropské integrace zapojil, už s jiným neválčil - to může popřít snad jen ten, kdo popírá existenci slunce.

Jaké by to tedy bylo, kdybyste žili v posledním velkém evropském konfliktu? Tehdy se v uniformách vzájemně nezabíjeli muži kolem třicítky; pokud to tak vypadá z filmů, není to pravda. Byli to často dvacetiletí, osmnáctiletí chlapci, někdy dokonce mladší, jako dnešní středoškoláci. "Mami, řekni jim pravdu o mém věku a dostaň mne odsud," zní dopis jednoho amerického vojáka z druhé světové války: mnoho mladíků občas lhalo o svém věku, aby je odvedli do armády, do dobrodružství, aniž věděli, co válka je - a zjistili to obvykle až na frontě, když viděli mrtvé kamarády, nebo jejich části. "Ošetřovala jsem před pár dny jednoho velmi mladého vojáka. Když jsem skončila a přikryla ho dekou, řekl mi: ‚Máma mi vždy dávala pusu na dobrou noc, když mne přikrývala v posteli.‘ Tak jsem ho políbila na čelo - zčervenal, přikryl si hlavu a všichni ostatní (zranění vojáci) začali: Mami, mami," napsala v dopise rodině z Itálie roku 1944 ošetřovatelka June Wandreyová (dopisy z válek v angličtině zde).

Co mladíci v uniformě zažívali, popsal třeba voják Creed Conwel. Bylo mu teprve dvacet let, když se ocitl na proslulé krvavé pláži Omaha ve francouzské Normandii, kde se v roce 1944 vylodily spojenecké armády bojující proti Hitlerovi. "Neměl jsem žádného přítele kromě sebe. Když kluk za mnou padl, nechal jsem ho být. Jeden Angličan mi řekl, abych se nezastavoval a nikomu nepomáhal. Vím, možná to není právě křesťanské, ale udrží vás to při životě." (Jeho vyprávění v angličtině zde.)

Zázemí: Hlad a oheň

Teď jiný příběh, tentokrát civilistů: "Hlad byl všudypřítomným společníkem. Matka se plížila v noci po polích a hledala trochu jídla, hrabala holýma rukama v zemi, že snad najde kousky brambor, které tam zůstaly," napsala Edda Westová: její rodina utíkala z Estonska před Stalinovou armádou, prchali i přesto, že Eddě bylo dva a půl roku. Dostali se až do Drážďan. Její babička jí vyprávěla o masivním spojeneckém bombardování, které v roce 1945 zcela zlikvidovalo toto staré město. "Tisíce lidí zabily výbuchy bomb, ale ohromné, nepočítané množství spálila na popel ohnivá bouře, umělé tornádo s větrem přes 160 kilometrů v hodině, které vcuclo své oběti i trosky do ohnivého víru."

Další články přílohy Kavárna v digitální podobě Čtěte v sobotu 22. a v neděli 23. února

MF DNES v počítači
MF DNES pro iPad a iPhone

Válečné šílenství, v němž se slušní lidé (na což existují psychologické studie) stanou monstry, popsal výstižně italský novinář Curzio Malaparte v knize Kaput. Třeba v příběhu ze začátku Hitlerova tažení proti Stalinovu Sovětskému svazu: "A tu vojáci křičeli ‚krysy, krysy‘, snímali z ojí kár nebo z ramen pušky a stříleli do rákosí. Tu a tam vyběhlo nějaké rozcuchané děvče nebo žena, muž oděný černou hazukou, chlapec. Byli to Židé ze sousedních vesnic, kteří se schovali v rákosí a sítí." Na jiném místě popisuje setkání s chorvatským diktátorem Ante Paveličem, hlavou fašistického hnutí ustašovců a spojencem nacistického Německa. Pavelič na novináře působil jako dobrý, prostý člověk, jiný než Hitler nebo Mussolini. Když s ním mluvil, na stole ležel košík ústřic. "To jsou dalmatské ústřice?" zeptal se novinář. "Ante Pavelič nadzdvihl víko koše a ukázal ty mořské živočichy, tu lepkavou rosolovitou masu ústřic. A řekl s úsměvem, s tím svým dobráckým unaveným úsměvem: ‚To je dárek od mých věrných ustašů: dvacet kilo lidských očí.‘"

Opravdu bych si přestal hrát se slovem válka. A uvědomil bych si, co by opravdová válka znamenala pro mě a pro mé blízké. Konečně bych se zamyslel, jestli náhodou ten či onen politik neříká něco, co by mohlo válku vyvolat. Ona by totiž nakonec mohla být horší než už dost hrozné krvavé střety na Ukrajině.

Naposledy: Hodně štěstí

Toto vydání přílohy Kavárna je poslední. Příští týden v sobotu vyjde na těchto místech ve velkém formátu příloha Scéna podrobně mapující kulturní dění.

Tento text je tak logicky též posledním Zápisníkem - jde však také o můj poslední článek v MF DNES. Respektive o článek, jímž po více než sedmi a půl letech končí moje práce pro tento list. Rozhodl jsem se, že přišel čas posunout se dál.

Vážím si toho, že jsem mohl pracovat s týmem skvělých lidí. A děkuji všem, kteří mne četli, ať už se mnou souhlasili, nebo nesouhlasili. Děkuji za všechny reakce, mnohé mne donutily přemýšlet, i když byly kritické. Pokud jsem některým čtenářům nedokázal odpovědět na jejich e-maily či vzkazy, prosím, aby přijali mou omluvu. Snažil jsem se, ale někdy jsem prostě nestíhal.

Přeji vám všem hodně štěstí a někdy na shledanou.

Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.