Průzkumy veřejného mínění už dlouho věští vítězství levicové opozice v případných volbách. V souvislosti s hlasováním o důvěře vládě Petra Nečase by se však dal parafrázovat František Palacký: kdyby takové průzkumy nebyly, musela by si je vláda vymyslet.
Neboť pouze představa nástupu ČSSD k moci, s oporou či dokonce s vládní spoluúčastí komunistů, ospravedlňuje v očích rostoucí části pravicových voličů setrvání Nečasova kabinetu u kormidla. Některým poslancům zvoleným za Věci veřejné pak průzkumy a údajná hrozba převzetí moci komunisty poskytují pěknou "ideovou roušku" pro zakrytí jejich veskrze utilitární motivace proč dát vládě hlas.
Osud reformních zákonů je nejistý |
Záchranu vlády a její další osudy nutno vnímat v kontextu zadlužení, a to jak malého, tak velkého. Nejdříve k tomu malému: nejenže se nikomu z poslanců a poslankyň nechce opouštět Sněmovnu o dva roky dříve, než by to bylo nutné (což se týká nejen zástupců lidu zvolených za VV), ale řada z nich si díky objemu poslaneckých příjmů nabrala různé půjčky, jejichž splácení by pád vlády notně ohrozil.
Na mikroúrovni českého parlamentu tedy hraje zadlužení pozitivní roli vládu podporujícího faktoru, a Řecko je pak symbolem radostí letní dovolené, kterou si přece nikdo nechce kazit úvahami typu "Čím se budu od podzimu vlastně živit?"
Politiky i občany by však daleko více mělo trápit zadlužení velké: dluhová krize, jejíž dopady sice západní vlády a instituce zatím všemožně tlumí a odkládají, na žádný skutečný lék však dosud nikdo nepřišel.
I Nečasova vláda "rozpočtové odpovědnosti" od začátku tvrdila, že se nelze omezit na pouhé škrty a avizovala reformy, které měly oživit a inovovat fungování různých státních a sociálních systémů. Ale po dvou letech se může pochlubit převážně pouhými škrty, neboť to málo, co by se dalo vydávat za reformu, naráží na vlny zásadní kritiky - zdaleka nejenom od levicové opozice.
Vláda postupuje chaoticky, neprovázaně a kontraproduktivně
Vládní kroky jsou chaotické, neprovázané, ba vnitřně rozporné. Včetně důchodové reformy. Důchodové účty může v konečném důsledku zlepšit pouze zvýšení porodnosti, nikoliv penzijní fondy investující do údajně bezpečných státních dluhopisů fatálně zadlužených států.
Vláda však souběžně s penzijní reformou například "zkrouhla" stavební spoření a hodlá zavést školné (či zápisné), čímž propopulační chování mladé generace rozhodně nepovzbudí, ba naopak. Podobných vnitřně rozporných opatření bychom ve vládní agendě našli plno.
Souběžné škrtání a zvyšování daní pouze sníží spotřebu a podváže ekonomickou aktivitu. Vláda Petra Nečase tak, navzdory proklamacím, vede zemi "do Řecka", pouze jinudy, než by ji tam vedla klasická levicová vláda rozdávající sociální dávky plnými hrstmi. A těžko očekávat, že se ve zbývajících dvou letech odhodlá k nějakým zásadním skutečným reformám. Spíše bude jen přežívat a doufat v zázrak. Měla by tedy padnout, neboť to nejlepší, co lze o jejím dosavadním výkonu říci, je, že byla k ničemu. A lepší už to asi nebude.
Ale pozor. Na každou vládu by se měl uplatňovat princip konstruktivního vyslovení nedůvěry, ať už je v ústavě vepsán, či nikoliv. Lze tedy od vlády sociálních demokratů očekávat něco principiálně lepšího? Sotva. Vyhne se sice některým hloupostem Nečasova kabinetu, avšak vymyslí si spoustu vlastních. A sklon ke korupci mají lidé z ČSSD zhruba stejný jako jejich pravicoví kolegové.
Nejhorší na naší současné situaci je tudíž absence alternativ, neschopnost stávajících politických elit reagovat na hlubokou krizi moderní západní civilizace. To by nás mělo děsit a nutit k vážným úvahám. Osud Nečasova kabinetu je v tomto kontextu celkem nezajímavou prkotinou.
