Pavel Bělobrádek při své návštěvě Bavorska neudělal nic převratného, uctít oběti vyhnání, především „divokého odsunu“ a poválečného vraždění Němců vůbec, je věc, k níž se Česko přihlásilo už v Česko-německé deklaraci, píše Luboš Palata.

Pavel Bělobrádek při své návštěvě Bavorska neudělal nic převratného, uctít oběti vyhnání, především „divokého odsunu“ a poválečného vraždění Němců vůbec, je věc, k níž se Česko přihlásilo už v Česko-německé deklaraci, píše Luboš Palata. | foto: Petr Topič, MAFRA

KOMENTÁŘ: Bělobrádek to udělal správně. Smíření s Němci jde ale pomalu

  • 406
Návštěva vicepremiéra Pavla Bělobrádka v Bavorsku nebyla žádným velkým posunem ve vztazích mezi Čechy a českými Němci. Vlastně jen posunula Mnichovem, válkou a vyhnáním zničené vztahy dvou bývalých domovských národů českých zemí zase o několik centimetrů dál.

A to v situaci, kdy národní pospolitost českých Němců mizí před očima a na záchranu památek jejich kultury je už nejvyšší čas, pokud není pozdě.

Čeští novináři, o českých politicích nemluvě, už na sjezdy Sudetoněmeckého krajanského sdružení nejezdí. Je to škoda, protože kdyby jezdili, viděli by místo dříve plných obrovských desetitisícových sálů daleko menší a přesto poloprázdné sály, v nichž věkový průměr překračuje osmdesátku. Účast posledních zástupců první generace vyhnanců z Čech, Moravy a Slezska sice vypovídá o kvalitě německého, respektive hlavně bavorského lékařství a systému péče o seniory, ale to nic nemění na skutečnosti, že máme co do činění s mizícím národem našich bývalých krajanů.

Chybí odvaha. V Mnichově i v Praze

Za dnes už více než pětadvacet let od listopadu 1989 se česko-sudetoněmecká pře, v níž je na obou stranách plno křivd a krve, posunula vinou obou stran méně, než mohla a měla. Sedmdesáté výročí konce války, které bylo v Česku počátkem mnohaměsíční pomsty na sudetských Němcích a Němcích obecně, mohlo být příležitostí, kdy se čeští vládní politici mohli k vraždění Němců postavit konečně čelem a účastí na pietních obřadech na některém z míst hromadných vražd dát jednoznačné gesto vůči veřejnosti.

Jenže odvážné ministry aby v této vládě pohledal. V normální zemi na západ od nás by šli třeba v čele demonstrací těch, kteří se chtějí postavit protiimigračnímu šílenství rozpoutávaného neonacistickými kruhy a populistickými politiky. Proto se nelze divit, že představa českého premiéra, jak pokládá věnec obětem třeba masakru v Postoloprtech, nebo Ústí nad Labem, je stále bohužel trochu science fiction, a to přesto, že pamětní deska na ústeckém mostě, který dodnes nese název Edvarda Beneše, připomíná oběti masakru už od roku 2005.

Pavel Bělobrádek při své návštěvě Bavorska neudělal nic převratného. Uctít oběti vyhnání, především „divokého odsunu“ a poválečného vraždění Němců vůbec, je věc, k níž se Česko přihlásilo už v Česko-německé deklaraci, která brzy oslaví dvacáté výročí vzniku. Jeho cesta je zároveň podporou reformního křídla Sudetoněmeckého landsmanschaftu v čele s Berndem Posseltem, které prosadilo vyjmutí požadavků na návrat majetku a na návrat vlasti ze stanov sdružení a je stále po tlakem extrémních kruhů v čele s neonacistickým Witikobundem.

Odpor, na který Posselt i nyní, sedmdesát let po odsunu a válce naráží, svědčí o tom, že smíření šlo pomalu na obou stranách. I sudetští Němci udělali po roce 1989 mnoho chyb, Posseltovo majetkové gesto mělo přijít ne letos, ale před 25 lety a vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci dnes mohly vypadat jinak. Hlasování některých sudetoněmeckých poslanců Bundestagu proti vstupu Česka do Evropské unie bylo také velkou překážkou, z níž se vztahy mezi Prahou a Mnichovem vzpamatovávaly dlouhých deset let. Deset let, během nichž mohlo být uděláno mnohé pro záchranu kultury českých, moravských a slezských Němců, kultury, která nám nenávratně mizí před očima.

Otevřeme konečně muzeum v Ústí

Také český díl snah, Muzeum německy mluvících obyvatel českých zemí, vzniká především kvůli problémům v domovském Ústí nad Labem zoufale pomalu. A je na čase, aby snažení Collegia Bohemicum, které se otevření muzea snaží léta prosadit, zaštítila jednoznačně česká vláda. Protože se nejedná o nějaký regionální projekt, ale o českou stranu výkladní skříně česko-německých a česko-sudetoněmeckých vztahů, kterou je třeba rychle dotáhnout do konce a muzeum co nejrychleji otevřít. A v jeho sbírkách zachránit to, co z kultury našich Němců, našich bývalých krajanů, ještě zbývá.

Ne, kvůli tomu, že by z toho v Berlíně, nebo Mnichově měli radost. Ale kvůli zdejšímu obyvatelstvu, kvůli dospívající generaci, která se v muzeu dozví, jak velkým přínosem bylo německy mluvící obyvatelstvo pro české země, předtím než se jeho velká část zhlédla v Hitlerovi.

A jak velkou ztrátou vyvraždění většiny Židů a vyhnání Němců bylo.

Je možné, že generaci dnešních českých sedmdesátníků a osmdesátníků už nikdo nepřesvědčí, že vyhnat naše Němce bylo jak pro tuto zemi, tak i pro Čechy, kteří tu zůstali, strašně špatně. Je však nutné vychovat novou generaci Čechů s vědomím, že nic takového jako vyhánění lidí na základě etnika a jazyka se v této zemi už nikdy nesmí opakovat. Jak je vidět na hysterii kolem uprchlíků, s touto výchovou je třeba začít, dokud nebude pozdě. Protože jinak nám tu může vyrůst generace, která bude schopna ještě hrůznějších věcí, než byla schopna generace jejich dědů a pradědů.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video