Jsou smuteční obřady předcházející pohřbu Václava Havla přiměřené? Nebo je to prázdná pompa, která se nehodí k moderní době? Hlavně však k duchu a duši muže, který zemřel? Člověka se smyslem pro humor a neokázalost, který si na velkolepé obřady příliš nepotrpěl?
Slzy pro HavlaPOHŘEB: Zazní Rekviem i Svatý Václave BEZPEČNOST: Policejní posily ohlídají státníky DOPRAVA: Pojedou delší vlaky a více autobusů SOUSTRAST: Lidé ji mohou poslat elektronicky LOUČENÍ: Slzy dojetí. Havel se vrátil na Hrad SVĚT: Rusové pošlou pouze ombudsmana LAFETA: Je v Lešanech. Muzeum čeká větší zájem BYZNYS: Škoda v pátek přeruší výrobu aut |
Nejen zapšklí a řekněme na rovinu, nechutní komunističtí a ultrakonzervativní kritici, ale i někteří seriózní lidé pochybují o přiměřenosti tryzny. Architekt Klausových volebních kampaní a předseda malé demokratické strany Občané.cz Petr Havlík na blogu pro server iDNES napsal: "Václav Havel skonal klidně a tiše. Adekvátní by tedy byla naše tichá a klidná vzpomínka a přiměřená pieta. Václav Havel byl jistě váhající, pochybující a také občas chybující. Byl však zároveň lidský, pokorný, a především byl autentickým nositelem pevných hodnot. (...) Obávám se, že překotná snaha o vytvoření okamžité konstrukce 'masarykovské ikony' není jen výrazem emocí, nýbrž i pragmatické úvahy. Havlův obraz a odkaz se obalí do trikolóry, převáže mašličkou a umístí do muzea. Případně se postaví sochy, pojmenují ulice, náměstí, letiště, přijme se zákon o zásluhách a bude klid, takzvaný 'klid na práci'. A končit to bude hrníčky s portrétem exprezidenta na Karlově mostě."
Nemá nakonec pravdu?
Deset tisíc a jeden Klaus
Odpovědí je deset tisíc občanů, kteří spontánně doprovázeli Havlovu rakev při poslední cestě na Hrad. Atmosféra předvánočního smutku není kašírovaná a pokrytecká. Na Havla nevzpomínají jen ti, kteří cinkali před dvaadvaceti lety klíči při jeho památných vystoupeních na Václavském náměstí a na Letné, ale i mladí lidé.
To, že kritici (krom vulgárních nevychovanců) nyní umlkli, je normální. Když odejde velký odpůrce, slušný člověk před jeho rakví nepoukazuje na to, co považuje za chyby, ale vzdává hold tomu, co udělal dobrého. A Havel udělal mnoho dobrého, to musí uznat i jeho odpůrce, pokud má mozek a srdce.
Pragmatické pokrytectví nezní ani z politických obřadů. Nehraný smutek je vidět i ve tvářích politiků, kteří nebyli Havlovými blízkými přáteli.
Nejlepší z Klausových řečí
Kdekdo nejspíše očekával, jak se své role zhostí jeden z nejtvrdších Havlových kritiků a nesmlouvavý sok Václav Klaus. Slova, kterými uctil památku svého předchůdce, patří k tomu nejlepšímu, co v prezidentském úřadě řekl. Jsou vším jiným než výzvou k tomu, aby byl Václav Havel "omašličkován" a odložen do muzea: "Je třeba pokračovat v jeho úsilí o to, aby slova měla smysl, aby slovo odpovědnost nebylo prázdným pojmem, aby se obrana svobody občanů znovu stala zásadním politickým tématem. Ze všech těchto důvodů bych si přál, aby éra zahájená listopadem 1989 a spojená se jménem Václava Havla neskončila," řekl mimo jiné Klaus. Vyhnul se přílišné okázalosti, ale i jakékoli trapnosti narážek, případně sebevychvalování.
Otázku po přiměřenosti tedy spíše než chování občanů a politiků může vzbuzovat okázalost státní piety. Opravdu bylo nutné vystavovat rakev? Bylo nutné ji převážet na lafetě děla po Masarykovi? Chtěl by to tak velký mrtvý?
Odpověď je zase v davech, které se chtěly s Havlem rozloučit. Rozpaky může vzbudit jen to dělo, při Havlově odmítavém vztahu k násilí. Na druhou stranu ale symbolizuje jeho nesporné vlastnosti ne snad válečníka, ale rozhodně bojovníka. A člověka, který schvaloval a podporoval použití síly proti diktátorům, kteří tyranizovali vlastní národy. Jsou chvíle, kdy i provokatéři a ironici jdou takříkajíc s davem. Když někdo umře. V takové chvíli každému běží hlavou, v čem zesnulému ukřivdil, kolik toho s ním nestihl probrat. Chtě nechtě si připomíná i vlastní nevyhnutelný konec.
Na zemřelé hledíme jinak
Mysterium smrti nás zve na setkání s poslední pravdou života. Zvážníme nikoliv proto, že se to po nás chce, ale protože cítíme vážnost. Jistě máme sklon s živými polemizovat, bojovat, vidět třísku v oku bratra svého, nikoliv břevno v oku svém.
Když však člověk zemře, náš pohled se změní. Jeho klady rostou jako hory, jeho chyby se zdají ve srovnání s nimi nicotné. Možná to není logické, ale je to lidské.
Václava Havla mnozí (včetně autora tohoto textu) kritizovali za různé prkotiny častokrát. Myslím však, že jen nejnespravedlivější břídil si přitom neuvědomoval, jak moc ho Václav Havel přesahuje. Zejména odvahou, rozvahou a optimismem v době komunismu. Schopností prokouknout společenské děje a brát na sebe odpovědnost. Nesmlouvavou otevřeností k sobě samému. Lidskou dobrosrdečností.
Pocty, které mu teď národ vzdává, jsou tedy přiměřené. A to, že bude jednou na hrníčcích z Karlova mostu? Bude. I to je znak svobody, kterou pomohl vybojovat.
