Odposlouchávali Rittiga, odposlouchávali Nagyovou, kdysi dávno i šéfa podsvětí Mrázka... a teď jsme se dozvěděli, že policie poslouchala i telefon našeho bývalého kolegy Janka Kroupy.
Pro některé lidi, jak ukázaly diskuse pod víkendovými webovými zprávami, je to prašť jako uhoď. Rozdíly v těchto případech nevidí, což je vedle zjištění, že policie prolamuje zákonem danou ochranu novinářova zdroje, druhá varovná věc: části společnosti to nepřipadá zvláštní a nebezpečné.
Policie kvůli Pandurům odposlouchávala Janka Kroupu |
Možná je to tím, že laická veřejnost vlastně nechápe, k čemu nějaká ochrana zdroje novinářů je vůbec dobrá, proč mají mít žurnalisté jakési „vyšší právo“ a nedotknutelnost, když ostatní lidé (viz Rittiga a Nagyovou) policie odposlouchává, chce-li něco pro ni zásadního zjistit.
Jenže ochrana zdroje je atribut svobodné a demokratické společnosti. Vychází z toho, že novináři a média obecně v takovém prostředí sehrávají důležitou roli jakési kontroly toho, zda věci běží v souladu se zákony, zda se náhodou některé instituce, firmy či politici nesnaží ohýbat ve svůj prospěch a zneužívat více či méně dominantní pozice – tu nad podřízenými ve firmách, tu nad politickou konkurencí, tu nad voliči.
Aby mohli novináři plnit tuto roli, pracují často se zdroji informací, které nejsou běžně k mání: novinář si musí získat důvěru svého zdroje, důvěru postavenou na slibu utajení, pokud si to dotyčná osoba přeje.
Důvod k tomu může mít různý: ať už jde o svědectví o něčím nezákonném jednání, či prosté lidské zoufalství nad tím, že nadřízený v práci se dopouští šikany svých podřízených. V každém případě zákonem daná ochrana zdroje není výdobytek pro namyšlené novináře, ale prostředek k tomu, aby se na veřejnost, tedy k nám všem, dostávaly informace, jež by zůstávaly z podstaty skryté. A to je i případ Pandur.
Zjistit, od koho to má!
Nebýt investigativní práce Janka Kroupy a MF DNES na začátku roku 2010, česká a rakouská policie by vůbec nezačaly kauzu korupce spojené s nákupem těchto obrněných transportérů vyšetřovat. Byly to reportáže tohoto listu, které přinesly svědectví o tom, že v mnohamiliardové zakázce pro českou armádu sehrály velkou roli úplatky.
Dnes, po čtyřech a půl letech, je v případu obviněn mimo jiných poradce bývalého premiéra Topolánka Marek Dalík.
Jak se vlastně reportér MF DNES zamotal do policejních odposlechů? V rámci své práce, tedy během získávání informací o podstatě případu a následně o průběhu policejního vyšetřování, se na jaře 2011 dostal i k protokolu o policejním výslechu klíčového svědka, manažera rakouské firmy Steyr, která pandury české armádě dodávala. Právě tento svědek přišel s tvrzením, že Dalík si na jedné schůzce řekl o třikrát šest milionů eur.
Shodou okolností zmíněný protokol získal i redaktor Práva Jakub Svoboda.
Policie se v tu chvíli začala celkem logicky zajímat o únik informací ze spisu. Požádala MF DNES (předpokládám, že i redakci Práva) o sdělení zdroje informací, načež se ho – právě s odkazem na ochranu zdroje – od redakce nedozvěděla.
A toto je ten bod zlomu či průlomu v dosavadní praxi: policie s požehnáním soudu následně na novináře nasadila odposlechy, zřejmě v domnění, že s utajovanými zdroji se novináři běžně baví po telefonu.
Zde je důležité podotknout, že novinář nespáchal žádný trestný čin, z žádného nebyl ani obviněn, ani předem podezírán.
Prostě jen nesdělil svůj zdroj informací, přesně tak, jak mu to zákon z výše popsaných důvodů umožňuje.
Pokud by se tento postup měl stát novým českým standardem, tedy pokud k němu budeme mlčet a pokud převládne názor z webových diskusí, že novináři si „žádnou ochranu zdrojů nezaslouží“, připravme se na to, že v médiích budou postupně vycházet už jen oficiální stanoviska nositelů té správné pravdy, bez jakékoliv kritické korekce či svědectví utajených svědků. Takoví prostě už nebudou.
Převedeno zpět na případ Pandur – oficiální vyjádření české armády a potažmo i české vlády bude jasné: „Jakápak korupce? Vše proběhlo v souladu se zákony!“
A šmytec! Děkuju pěkně!
