I na bezpečnostní a politické úrovni je událost nepříjemným mementem, protože k ní došlo v jediné zemi, která se dokázala na arabské poměry relativně nenásilně vyrovnat s revoluční vlnou arabského jara. Je přirozené, že média se budou ptát, zda za útokem stojí Islámský stát (IS). Opakovaně zazní, že země obklopující Tunisko na tom nejsou zrovna dvakrát dobře a problémy s islamisty jim nejsou cizí.
Režim v Alžírsku nestojí na příliš solidních základech a nad vodou jej drží jen skutečnost, že alžírská společnost se nenechala strhnout do víru arabského jara, protože si stále pamatuje 300 tisíc obětí s islamisty spojené občanské války v 90. letech.
Jan KužvartAnalytik, zabývá se bezpečnostní a politickou problematikou Blízkého východu a severní Afriky. Zaměřuje se i na nová média a bezpilotní prostředky.  Je vedoucím nových médií v Asociaci pro mezinárodní otázky. Spolupracuje s řadou médií, nově i s iDNES.cz. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, návazně bezpečnostní studia a také arabistiku. |
V sousední Libyi je ale již rozklad kompletní a země disponující obrovským arzenálem zbraní a munice z dob Kaddáfího režimu je dnes neřešitelným problémem nejen pro severní Afriku, ale i Evropskou unii.
Co je však důležitější, je širší obrázek revolucemi a konflikty postiženého regionu Blízkého východu a severní Afriky a spolu s ním i chronická nemohoucnost Evropy jeho rozvrat zastavit.
Tunisku teď pravděpodobně bude, byť mimo hledáčky kamer, o něco navýšena zahraniční pomoc pro boj s terorismem. Jeho chronické sociální a ekonomické problémy to ale nevyřeší.
Není náhodou, že až dva a půl tisíce mladých Tunisanů projevilo zájem o vstup do řad bojovníků IS. Na rozdíl od jejich evropských souputníků nejsou tolik ideologicky zpracovaní sny o heroickém boji, ale jde jim především o peníze.
Západ nemá zdroje ani vůli
Je to podobné jako v případě Jemenu, kde Spojené státy ve své pomoci tamnímu bezpečnostnímu aparátu vždy upřednostňovaly boj s terorismem a právě na něj proto vyčleňovaly většinu vynaložených finančních prostředků. Sociálním a ekonomických problémům země to ale nijak nezabránilo, jemenské státní struktury se proto v současnosti hroutí a teroristé mají v zemi více svobody pohybu než dříve.
Západ dnes nemá zdroje, politickou vůli ani dostatek pragmatismu na to, aby blízkovýchodní konflikty vyřešil a tamní arabským jarem oslabené státní instituce dokázal podržet. Libye už v troskách je. Egypt balancuje na hraně a i některé další režimy, jako je ten v Saúdské Arábii, vysílají varovné signály. V neposlední řadě můžeme vzpomenout i na Irák, který byl natolik zdevastován Saddámovou diktaturou a následnou americkou invazí a okupací, že nebýt, ironicky, opět amerických bomb, došli by bojovníci IS až do Bagdádu.
S výjimkou Izraele a chtě nechtě Íránu tak není, o koho se na Blízkém východě dnes opřít. Tunisané tak budou dál bojovat s přeléváním násilí z Libye a tíživá ekonomická situace přispěje k tomu, že tento útok nebude nejspíš poslední. Nejhorší však je, že Evropa nedokáže pomoci v otázce Blízkého východu ani sama sobě.
Přes Libyi do ní tak budou dál proudit rekordní vlny ekonomických migrantů, Francii budou ve prospěch Izraele opouštět taktéž rekordním tempem další Židé obávající se antisemitských útoků (v roce 2014 šlo o více než 7000 osob) a na členy EU se bude vyvíjet tlak, aby přijali kvóty na uprchlíky.
Islámský stát a al-Káida zároveň udělají vše pro to, aby teroristické útoky v Paříži a Kodani nebyly letos poslední. Adekvátní reakce na tuniské krveprolití proto nebude mezi evropskými prioritami. Dokud bude Evropa samu sebe a své okolí vidět stejnou hodnotovou optikou jako doposud, budou si Tunisané muset pomoci sami.
