Na světě je asi třikrát víc Kurdů než třeba Maďarů. Jen v Turecku bychom jich nalezli přes 16 milionů. Dalších minimálně 800 000 jich žije v Německu. Kurdskou exilovou diasporu nalezneme po celém světě včetně dalekého Japonska.
Kurdové stojí na rozcestíSpolečný Kurdistán je jen sen, říká analytik |
Na Blízkém východě si skoro každý řeší svoje problémy s Kurdy již po staletí. Přesto žádný nezávislý stát jménem Kurdistán neexistuje, a to ani sto let poté, co se na něm v roce 1920 světové mocnosti dohodly ve francouzském Sevres.
Hledat v tak nepřehledné situaci něco jako celoevropskou nebo dokonce českou kurdskou zahraniční politiku by bylo stejně marné jako prosívat vodu. Kurdistán se prostě v Česku vynořuje se stejně železnou pravidelností, jako nám zase mizí pod hladinu důležitějších zpráv.
Boje v Kobani a téma tzv. Islámského státu sice na chvíli přinesly termín pešmerga do novinových titulků, ale nebyli to primárně Kurdové, kdo byli „ti zajímaví“. Ani nedávné odsouzení dvou českých občanů Markéty Všelichové a Miroslava Farkase na více než šest let do tureckého vězení na základě obvinění z jejich příslušnosti ke kurdské YPG, tedy za jejich údajné souputnictví s jedním politickým názorem tohoto sporu, nevyvolalo více než dvoudenní pozornost veřejnosti.
Existuje pro náš nezájem o Kurdy nějaký důvod? Možná jen jediný – vysvětlit kurdské dějiny, současnost a jejich problémy během jedné minuty nelze. Námět je to příliš složitý, než aby se dal zpracovat do pětivteřinových skečů moderní žurnalistiky.
Hynek Kmoníček Velvyslanec Česka v USA. V letech 2013 až 2017 působil jako ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. Studoval angličtinu a arabistiku na Univerzitě Karlově v Praze a blízkovýchodní moderní dějiny, hebrejštinu a arabštinu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. |
Kurdská otázka s sebou navíc nenese pro Čechy žádnou zvláštní historickou emoci, našim dějinám se vyhýbala a v realitě dnes naši politiku vůči Kurdům vytváří malá skupina blízkovýchodních specialistů, ve které může být okolo pěti širší veřejnosti neznámých lidí.
Volební programy našich stran se tomuto zahraničněpolitickému tématu vyhýbají a nebýt několika kurdských aktivistů v Česku, kteří k nám čas od času dovezou návštěvu tak významnou, aby vůči ní mohlo Turecko zaprotestovat, nedozvěděla by se veřejnost o nějakém Kurdistánu nic.
Útěchou nám může být, že i státy nesrovnatelně větší jsou na tom s počtem tvůrců svojí kurdské politiky zhruba podobně. Příští rok to ovšem po dlouhé době nebude nikomu z nás asi stačit.
Irácký experiment
Iráčtí Kurdové požívající vysokou míru autonomie totiž hodlají vyhlásit 25. září tohoto roku referendum a po jeho předpokládaném výsledku i svoji samostatnost. O blízkosti podobného kroku hovořil jejich prezident Masúd Barzání s Milošem Zemanem v květnu 2015 v Praze a zopakoval to i při letošní březnové schůzce s novým generálním tajemníkem OSN António Guterresem a v těchto hodinách i americkému ministrovi obrany Jamesi Mattisovi.
Kurdové se nyní snaží, a to zejména v USA, přetavit svoji pozici významného vojenského spojence proti tzv. Islámskému státu do jasně deklarované podpory nějaké svojí budoucí státnosti.
Pokud by se Kurdové sjednotili a založili vlastní stát, vypadal by zhruba takto. Současné referendum se však týká jen iráckých Kurdů.
Případné prohlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu, tedy tří z osmnácti iráckých provincií, by ovšem spustilo řetězovou reakci daleko za hranicemi Blízkého východu. Dá se předpokládat, že by irácká vláda nejen podobný krok kategoricky odmítla, ale ještě by začala aktivně spolupracovat s Tureckem na boji proti kurdskému nebezpečí.
Rozpad teritoriální integrity stávajících států v oblasti by se mohl stát chronickým onemocněním a kurdská nezávislost by mohla být tím výstřelem z Aurory, který spustí obávanou revoluci změn značně křehkých, umělých a často méně než 100 let starých hranic blízkovýchodních států. Nejasná zůstává také pozice Kurdů v Sýrii. Zatím to vypadá tak, že jim by stačila široká autonomie, jakou jejich iráčtí příbuzní již dnes mají a která jim nestačí.
Neprůhledná politika
Podobně neprůhledné jsou pozice USA a Evrospké unie. Členové koalice proti Islámskému státu společně tlačí na kurdskou reprezentaci, aby alespoň odložila plánované referendum, protože nemáme nebo nechceme mít odpovědi na otázky, které se jím okamžitě otevřou. Uznali bychom nezávislý Kurdistán jako odměnu za bojové spojenectví, jako nearabskou nárazníkovou zónu mezi Turky a Araby?
Rozehrajeme kurdskou kartu jako nátlakový prostředek na Erdogana, Asada i Teherán? Přihlásili bychom se k podobnému politicky riskantnímu kroku spíše jen na základě našeho hodnotového žebříčku? Koneckonců, má-li takové Kosovo vlastní národní identitu, proč by ji neměli mít Kurdové? Nebo znovu převáží obava z vyvolání nekonečného řetězce konfliktů, které by jakákoliv změna hranic na Blízkém východě rozpoutala?
Kdo jsou Kurdové a proč usilují o vlastní stát? |
Zradí pak Západ Kurdy v jejich očích znovu, jako když smlouvu v Sevres z roku 1920, která Kurdistán obsahovala, nahradil o pouhé tři roky později smlouvou v Lausanne, která už o nich mlčí? Uplatníme na Kurdy stejné principy, na kterých v té době vzniklo i svobodné Československo?
Nebo si řekneme, že principy jsou to jistě spravedlivé a správné, ale Turecko je prostě důležitější? A finální rozhodnutí, co s kurdským vyhlášením nezávislosti, bude rozhodnutím celounijním, na němž se shodne celá Evropa? A bude to rozhodnutí stejné pro USA, EU i Rusko? A pokud nebude, jaká třeba bude pozice sousedního Německa s takřka milionem Kurdů a více než 2 miliony Turků ve svých ulicích?
Test našich hodnot
Všechny tyto otázky si bude muset Česko v následujícím období zodpovědět a bylo by dobré se na jejich eventuality již dnes připravit. Anebo budeme mít opět štěstí a situace se vyřeší bez nás. Existuje totiž teorie, že Kurdové s Kurdy se v konci nikdy na ničem nedohodnou a prezident Barzání, který již nyní přesluhuje čtvrtý rok ve funkci po skončení funkčního období, jenom blufuje.
Tak dlouho bude hovořit o nezávislosti, až nedá Bagdádu jinou možnost než ustoupit v teritoriálních sporech a zakotvit kurdské „právo na ropu“ ještě pevněji, než kam zašla irácká ústava roku 2005. Referendum odloží na neznámé datum výměnou za nevymahatelný slib, že Západ bude jeho výsledky respektovat.
Pokud ovšem Barzání neblufuje, čekají nás kurdské časy. Budeme je sledovat se stejným napětím jako Všelichová s Farkasem z turecké cely. České odpovědi na výše zmíněné otázky svázané s uznáním nějakého budoucího Kurdistánu nám však ukážou, čemu doopravdy věříme. Co jsou naše hodnoty sto let od okamžiku, kdy jsme díky právu národa na sebeurčení znovu samostatně vstoupili do evropské historie.
Kurdistán je minimálně takový laboratorní test našich hodnot, a proto by jeho výsledek měl zaujmout víc lidí než našich pět kurdských specialistů.
