Po konci studené války byla nejčastějším tématem komentářů o NATO otázka, kdo je nyní nepřítel. A jestli nikdo nepřítel není, zda je tedy Severoatlantická aliance vůbec relevantní. Hledání „hlavního nepřítele“ a s ním i nové identity organizace prošlo vývojem, který má dodnes zásadní vliv na Českou republiku. NATO vzniklo jako prostředek Západu na odstrašení a vyrovnávání se s alternativní, sovětskou verzí světa.
Hynek Kmoníček Ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta České republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. |
Byl jste buď jedno, nebo to druhé. Binární jednoduchost. Co však dělat, když tato sovětská verze světa zmizela?
Co dělat po studené válce?
NATO tedy po skončení studené války stálo před novou definicí nepřítele a tím i definicí sebe sama. To znamenalo objevit jinou Západu jasně nepřátelskou zemi, která nás bude chtít ovládnout a která k tomu nabídne svůj vlastní, nám myšlenkově cizí alternativní svět. Společný nepřítel je to, co vytváří spojence.
Ať už jde o nepřátelskou zemi, nebo myšlenku, musí být nakonec každému spojenci jasné, proč právě tahle je pro každého z nich ohrožením natolik zřejmým, že to převáží všechny jejich vlastní potenciální rozdíly. Dokud představovalo takového nepřítele Západu břežněvovské politbyro, nebylo o čem pochybovat.
Jeho členové otevřeně říkali, že smyslem jejich existence je porazit Západ na hlavu.
Hledání podobného nepřítele, stejně jasného, a tudíž spojujícího, je historií vývoje NATO posledních dvaceti let.
Klíčový problém Severoatlantické aliance tedy nadále představuje otázka, kdo je dnes „hlavní nepřítel“. Přes všechnu nevypočitatelnost vládců Kremlu totiž žádný nový Sovětský svaz nikde nevznikl. A to zatím ani v Rusku.
NATO se proto nejdříve pokoušelo hledat „nového hlavního nepřítele“ mimo svůj obvyklý atlantický prostor. To nás zavedlo do Libye či do Afghánistánu. Regionální diktátoři nebo nevládní teroristické organizace však nedokázali nahradit v roli „hlavního nepřítele“ Sovětský svaz. Dostatečně velký, silný a nebezpečný protivník se neobjevil. Ne že by toho musela Česká republika litovat.
Poučené NATO tedy přestalo bojovat se zeměmi, aniž si ovšem tohoto myšlenkového posunu všichni jeho členové všimli, a začalo bojovat s myšlenkami.
To vysvětluje, proč jsou dnes nositelé myšlenek Západu cizích označováni za protivníky (adversaries), nikoli za nepřátele (enemies). Protivníci nejsou sami o sobě nebezpečím. Tím jsou jejich myšlenky.
Jakmile je opustí, mohou se stát i partnery. A které že myšlenky jsou dnes našemu západnímu světu tolik nebezpečné a proč?
Demokracie vs. stabilita
My na Západě si myslíme, že demokratické střídání politiků každých pár let je věc v zásadě dobrá. Že částečnou nestabilitu, kterou to s sebou nese, vyvažuje bezpečí myšlenky, že nikdo nemůže „váš život ovlivňovat po celý váš život“. Že politici, ať dobří, či špatní, přicházejí a odcházejí a že to platí pro všechny. Že koupit se dá ledacos, ale ne výsledek demokratické volby.
Nebezpečí pro tento typ světa však představuje existence alternativy. Tou je „putinovská stabilita“, tedy režim stylu „jednou prezident, navždy prezident“.
Systém, kdy politici přicházejí, ale už neodcházejí. Jediný ruský prezident tak funkčně přežije hned několik těch amerických. To dodává jeho zemi stabilitu a možnost dlouhodobého strategického přemýšlení. Nic však není v životě zadarmo. Stability si přidáte ubráním demokracie a svobody. Demokracie totiž není svoboda volby, ale svoboda změny. Stabilita je opak změny.
Na Západě vědomě ubíráme ze stability systému ve prospěch svobodné volby, v jejímž důsledku jsme ve stavu stálých změn. Putin jde cestou opačnou. To, že doma uspěl a následně zlepšil mocenské postavení své země v zahraničí, je dnes přímá výzva pro náš typ demokracie. Vytvořil tak svoji alternativu.
Chrudimští výsadkáři na cvičení hrotových sil NATO Nobel Jump na západě Polska
Navíc pokud je síla vašeho postavení závislá ještě na něčem jiném, než je pouze výsledek voleb, musíte začít krmit molocha jinou potravou. Třeba Krymem. Pro mnoho dodnes „rozvojových států“ světa potom nastává otázka, co chtít. Zda vytvořit vlastní variantu západního stylu věčně proměnlivé demokracie, anebo vyrazit na stabilní cestu putinovské částečné autokracie.
Proti islamistům
Z amerického pohledu může být toto „ohrožení západních hodnot“ strukturálně vyšší než ohrožení přicházející z jihu s myšlenkami fundamentalistického islámu. Jde skutečně o hodnoty. Je vyšší hodnotou demokracie změna, nebo stabilita?
Mnozí lidé v Evropě se však v této chvíli domnívají, že hrozba nahrazení jednoho typu demokracie její omezenou variantou je zcela sekundární k hrozbě militantního islámu, který chce celou demokracii zničit jako takovou a vrátit svět zpátky do binární volby – buď budeš džihádista, nebo budeš mrtvý.
Skutečným výsledkem summitu NATO v polské Varšavě je tedy porozumění spojenců v tom, že Rusko je protivník, ale nikoli nepřítel. Proto se jeho záměrům protivíme, ale zároveň s ním vedeme dialog.
Výsledkem takového dialogu by mělo být přesvědčit ho o tom, že náš typ demokracie je i pro něj z dlouhodobého pohledu výhodnější.
Že se vyplatí vsadit více na svobodu systému než na stabilitu systému. A takové přesvědčení by z Ruska udělalo partnera a následně spojence.
Jasným nepřítelem je naopak „mezinárodní terorismus“, tedy tzv. Islámský stát, Al-Káida a další odnože tohoto myšlenkového světa. S nepřítelem dialog nevedeme, protože považujeme za mnohem rozumnější ho zabít.
Vojenské lodě NATO v přístavu v polské Gdyni před začátkem cvičení BALTOPS
Pokud jste tento text dočetli až sem, měl by vám tedy osvětlit nejen výsledek summitu NATO ve Varšavě, ale hlavně to, proč je právě takový a jak jsme k němu došli.
Hledání spojujícího nepřítele samozřejmě předchází ještě jedna teoretická otázka. Kdyby NATO vůbec neexistovalo, nepotřebovalo by hledat protivníka. S čím však tento typ úvah nepočítá, je naše česká geopolitická poloha.
Česko NATO potřebuje
My protivníky nehledáme, zato oni si najdou nás. Místo na mapě nám to zaručí. Po tisíc let naší národní existence jsme opakovaně docházeli k tomu, že sami o sobě v naší kotlině máme jen docela omezené šance přežít. Že pouze v alianci nadnárodní, zajišťované armádami početně silnými, dojdeme svého bezpečí.
Severoatlantická aliance takovou organizaci představuje. Každý, kdo s tím má problém, by měl také současně říci, jaká jiná alternativa by byla v naší nebezpečné době pro Česko lepší. Zda máte, nebo nemáte rád západní typ demokracie, to je nakonec věc vaší politické orientace.
Pro bezpečnou existenci Čechů jako západních Slovanů v turbulentním prostoru mezi Ruskem a Německem, který jen za posledních sto let vyplodil dvě světové války, nevidím alternativu jistější než naše aktivní členství v nejsilnější vojenské organizaci, která dnes na planetě existuje.
