Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Opožděná arabská revoluce

  9:59aktualizováno  9:59
Před šesti lety začalo tzv. arabské jaro. Je to však spíše zpožděná revoluce související se změnou postavení supervelmocí a snahou o zaplnění vzniklého mocenského vakua, píše ve svém komentáři diplomat a ředitel zahraničního odboru Hradu Hynek Kmoníček.

Před šesti lety začalo tzv. arabské jaro. Je to však spíše zpožděná revoluce související se změnou postavení supervelmocí a snahou o zaplnění vzniklého mocenského vakua. | foto: Reuters

Šest let zdánlivě není tak dlouhá historická doba. Tak třeba když Karel Čapek psal v roce 1924 svoje Anglické listy, bylo to pouhých šest let po vzniku nezávislého Československa.

Jejich následný úspěšný překlad do angličtiny byl jistě i součástí tehdejšího vládního PR cvičení, jak podprahově masírovat mozky od nás na západ ideou, že náš úplně nový stát je vlastně kulturní, starobylý a humanistický a byl takový navíc odjakživa.

Navíc se Slováky a ještě tak dlouhý, až měl hranice i s Rumunskem. Cvičení to bylo nadmíru úspěšné. Přesvědčili jsme nejen Brity, ale do velké míry i sami sebe. Naše stále trvající okouzlení prvorepublikovou dobou je toho důkazem.

V roce 2016 to bude také jen pouhých šest let, tentokrát od začátku arabského jara. Tehdejší PR cvičení evropsko-amerického naivismu o nádherách příchodu arabské demokracie dnes raději už nikdo nepřipomíná, protože ona skutečně přišla. A přinesla s sebou dvě hodně nepříjemná, ale o to důležitější poznání.

Hynek Kmoníček

Šéf zahraničního odboru prezidenta Hynek Kmoníček (5. dubna 2013)

Ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta České republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii.

Prvním z nich je skutečnost, že hlas lidu nemusí být nutně hlasem pokroku. A že rozdíl mezi diktaturou většiny a demokracií je zcela zásadní a jmenuje se často svoboda.

Arabisté léta argumentovali třeba tím, že nějaké svobodné a demokratické volby v Saúdské Arábii by s vysokou pravděpodobností přinesly v zemi režim tak fundamentalistický, že by nám do měsíce bylo smutno po osvícenosti rodiny krále Saúda. Nebo že kdyby se třeba Egypt plně demokraticky rozhoupal, hlas lidu z předměstí a venkova by znamenal nejen konec křehké urbánní květinky alespoň částečných západních svobod, ale i koptské křesťanské komunitě by bylo dost těžko. V roce 2010 byly ještě tyto hlasy ukřičeny jako cynické, zpátečnické, elitářské a bolševické zároveň. Dnes jsou opět částí mainstreamu, a proto se jim už tak nesmí říkat. Raději se jim proto neříká nijak.

Stejná zrada jako Mnichov

Evropsko-americké elitě snad stačila k poučení příhoda jedné egyptské revoluce, kdy se generál Mubarak změnil na generála Sísího a revoluční mezidobí podivné americké milostné romance s Muslimským bratrstvem a exprezidentem Mursím je lépe ve slušné společnosti diplomatů nezmiňovat. I největší milovníci demokracie zjistili, že když tato svoboda a demokracie přinesou hlas lidu tvrdící ústy svých nových reprezentantů, že stát a jeho ekonomiku je nejlepší řídit rovnou Koránem, neboť jiné knihy jsou lidu vzdálenější, nakonec toho máme dost všichni, dokonce i lid sám.

Vousatí bratři byli zatlačeni zpět do Pandořiny skříňky zvané Egypt a jejich příznivci se nikam neztratili, jen na čas zmizeli z veřejného života. Po šesti letech je tak posledním, kdo věří arabskému typu demokracie, že dokáže rozlišit mezi tyranií většiny a omezením ve vztahu k menšině, asi jen sama Nobelova komise. Soudím dle jejího loňského ocenění Národnímu kvartetu dialogu v Tunisku, tedy politickým organizacím země, kde arabské jaro začalo. V rámci objektivity dodejme, že Tunisko je na tom ze zemí „zasažených“ arabským jarem zatím ještě zdaleka nejlépe.

Druhým nepříjemným poznáním arabského jara je fakt, že se propagandě kombinované s funkčním nezájmem o oblast zdánlivě daleko od nás již podařilo z našich hlav úplně vytěsnit, jak vlastně vypadal Blízký východ v letech 1914 až 1915. Už nevíme, že na počátku byla francouzsko-britsko-arabská dohoda, že když Arabové povstanou proti muslimskému Turecku, budou mít vlastní arabský stát. A že porušení této tzv. Sykes-Picotovy dohody je pro ně stejnou zradou, jako je pro nás Mnichov. A že bez této zrady na našich tehdejších arabských spojencích by nevznikla většina dnešních blízkovýchodních států v jejich stávajících hranicích. A že když jedním z hlavních vyhlášených cílů Islámského státu je vrátit mapu o sto let dozadu a tyto hranice zrušit stejně, jako se to stalo na „bývalé hranici“ syrsko-irácké, má to v arabské společnosti často stejně hlasitou rezonanci, jako když my mluvíme o Mnichovu či o neporušitelnosti právně vyhaslých Benešových dekretů. Druhé poznání je tedy v tom, že území mají tendenci se rychle navrátit do svého prapůvodního geopolitického stavu, jakmile jim to někdo umožní. Ten někdo se nejčastěji jmenuje chaos.

Překreslování map

Před šesti lety nenastalo žádné arabské jaro, které pak přešlo do podzimu. To jenom přišla opožděná arabská revoluce kopírující konec studené války a pád železné opony. I v tomto regionu souvisí se změnou postavení supervelmocí a snahou o zaplnění vzniklého mocenského vakua. Zmizely celé politické vesmíry a nevrátí se už nikdy zpět. A podobně, jako to v Evropě překreslilo i mapy, hranice a jména států, děje se totéž před našima očima na Blízkém východě právě dnes. Rozpad Sýrie a Iráku, problém Kurdistánu, osamostatňovací hnutí šíitských provincií v Saúdské Arábii či šíitská revolta v Jemenu jsou součástí procesu tvorby nové mapy států, které budou opět tvrdit, že přece existují odedávna.

Šestileté výročí arabského jara zdánlivě není tak dlouhá historická doba. Aspoň dokud si neuvědomíme, že třeba tak dlouho trvala i druha světová válka. Nebo dokud si neuvědomíme, jak moc se za minulých šest let změnil arabský svět a s ním i ten náš. Taky si ještě pamatujete dobu, kdy v české hospodě nikdo nevěděl, kdo jsou šíité a sunnité?

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.