Když dal v 51. minutě Jaroslav Holík čtvrtý, a vítězný gól, vypukla v naší ulici, ale i v celé republice, bouřlivá oslava. Nakonec jsme sice získali jen bronzové medaile, ale dvě turnajová vítězství nad Rusy byla považována za sladkou pomstu za okupaci ze srpna 1968.
Jenže oslavy, které se na několika místech Československa změnily v odvážné protiruské demonstrace, měly fatální politickou dohru. Pro moskevský Kreml se staly vítanou záminkou k tomu, aby zvýšil tlak na odstoupení prvního tajemníka komunistické strany Alexandra Dubčeka, kterého pak v dubnu 1969 skutečně nahradil Gustáv Husák. Takzvaná normalizace se rozběhla naplno a Češi pak zažívali jedno z nejtemnějších období své moderní historie.
Hokejové bitvy se Sovětským svazem (a dnes s Ruskem) se proto po celá desetiletí nesly ve znamení boje proti příkoří, které bylo u nás Sovětským svazem pácháno. A v žádném jiném sportu nebyly vášně tak velké, jako právě v hokeji. Svým způsobem nám to zůstalo dodnes.
Například Československo získalo titul mistra světa na šampionátu, který se konal v Praze v roce 1972. Po celou dobu turnaje se přitom hovořilo o tom, že "Moskva nedovolí", abychom titul získali a že naši hráči mají "nařízeno" prohrát s Rusy. Nestalo se. Ovšem oslavy se už nenesly v duchu vystoupení proti okupantům, národ už byl poroben a bál se.
Také každé další mistrovství se pozornost především soustředila na zápas s Rusy. To byl ten rozhodující moment (i když po sportovní stránce ne vždy) všech turnajů. Neměli jsme jinou šanci, než ruské okupanty porazit na sportovním poli.
Ovšem Češi nejsou ve svém rozporuplném a vypjatém vztahu ke svému někdejšímu osvoboditeli i někdejšímu okupantovi v Evropě nějakou výjimkou. Anglické noviny například vždy burcují národ i svůj tým, když hrají jejich fotbalisté důležitý zápas s Německem. I po desetiletích je v tónu článků na ostrovech cítit touhu po další satisfakci za dobu druhé světové války.
U Čechů zase podvědomě (i když už vlastně nemá proč) pořád přetrvává antipatie k národu, který u nás utužoval zločinný režim komunismu a navíc v srpnu 1968 v krvi udusil reformní snahy.
Oduševnělost, jakou vyjadřují čeští fanoušci před dnešním večerním finále s Ruskem, je pozoruhodná. Plyne částečně z historie obou národů. Až trochu zapomínáme na to, že ruský hokejový tým je letos skutečně vynikající. A to už s politikou nemá nic společného.
