Po dobu studené války neměla Latinská Amerika charizmatičtějšího politika než kubánského lídra Fidela Castra. Ač většina obyvatel Latinské Ameriky nijak netoužila po tom, aby se i u nich doma začala budovat nefunkční ateistická diktatura, rétoricky nadaného vousáče si vážili.
Dokázal se totiž jako první Latinoameričan úspěšně postavit nemilovaným gringům ze severu. Castro dodal Latinos sebevědomí.
Jenže v 90. letech chátral. Věděl, že tu nemůže být napořád a že je potřeba vychovat si dědice (samozřejmě ne doma na Kubě, to by mohlo ohrozit jeho totalitní moc). Od roku 1994 byl v kontaktu s Hugem Chávezem, o 28 let mladším horkokrevným důstojníkem z Venezuely, kterému se nepovedl převrat proti demokratickému, leč naprosto prohnilému systému.
Bylo to osudové setkání, protože muži k sobě našli velké sympatie a Castro se stal pro politicky talentovaného podplukovníka otcovskou figurou.
Dárky pro ideologické companěros
Lepšího nástupce si nemohl přát: Chávez byl mladý, energický, přesvědčený o správnosti socialismu. Skvěle dokázal mluvit a vtipně zpucovat yankees, když to bylo potřeba. Navíc byl z ropných rezerv své vlasti připraven rozdávat velké dary všem svým ideologickým companěros.
Chávez zemřel |
Když byl v roce 2006 Castro na umření, venezuelský comandante k němu měl neomezený přístup. Jenže osud tomu chtěl jinak. Kmet z Havany je stále tady, zatímco Chávez v nedožitých 59 letech zemřel. Kde teď šestaosmdesátiletý Fidel najde svého nástupce pro roli antigringa?
Nový lídr Venezuely jím určitě nebude, ať se jím stane kdokoliv. Po čtrnácti letech, kdy všechna moc spočívala v rukou jednoho muže, bude mít nástupce co dělat, aby zemi ukočíroval.
Stejně tak to nebudou středopravicoví (a zároveň prowashingtonští) reprezentanti Mexika, Kolumbie a Chile, kteří odolávají takzvané "růžové vlně" levicových vlád, která zalila celý kontinent po Chávezově prvním vítězství v prosinci 1998.
Prezidentka Cristina Fernándezová sice před rokem drtivě vyhrála volby, ale od té doby se její popularita propadla. Argentinou, která se úplně nevzpamatovala ze svého krachu na počátku tisíciletí, otřásají masové protesty a zdá se, že občané nestojí ani o její návrh podle Chávezova receptu, kterým by si změnou ústavy prodloužila pobyt u moci.
Symbolicky by se na antigringa skvěle hodil pěstitel koky Evo Morales, který je prvním indiánským prezidentem v dějinách Bolívie. Jenže ani on nemá sociální situaci doma plně pod kontrolou, a navíc jeho andská vlast je po Haiti nejchudším státem západní polokoule. To pak na zahraniční ambice není prostor.
Ambiciózní Rafael Correa
Na roli korunního prince si tak brousí zuby nejvyšší představitel Ekvádoru Rafael Correa, o čemž svědčí i fakt, že před poslední Chávezovou operací byl za ostatní politiky kontinentu popřát pacientovi hodně štěstí.
Teprve devětačtyřicetiletý Correa je už šest let hlavou republiky, která je největším světovým exportérem banánů a v Amazonii má velké ropné bohatství. Na mezinárodní scéně se nebojí ukázat.
Prezidenta 15milionového rovníkového státu globální obecenstvo zaregistrovalo v srpnu 2012, kdy udělil azyl zakladateli serveru WikiLeaks Julianu Assangeovi, kterého proslavilo zveřejnění tajných depeší z amerických ambasád. Correa to udělal natruc západním kritikům, kteří mu vyčítají postupné oklešťování nezávislosti médií, aby jim ukázal, že je to naopak on, kdo brání svobodu slova.
V únoru bez nejmenších problémů obhájil mandát, a tak se role Castrova dědice bude moci ujmout. Debata se severem by snad mohla být kultivovanější než za časů samorostlého podplukovníka od venezuelských výsadkářů, protože ekonom Correa má velmi dobré vzdělání.
Ekvádorský prezident Rafael Correa
Bolivijský prezident Evo Morales
Brazilská prezidentka Dilma Rousseffová
Studoval mimo jiné v belgické Lovani a v americkém Illinois. I když, nejspíš je to planá naděje. Když v roce 2006 Chávez při projevu v OSN George W. Bushe označil za ďábla, ekvádorský politik si přisadil, že je to nefér srovnání. Pro "amerického Satana" ovšem.
Pro Latinskou Ameriku by bylo nejlepší, kdyby se o vůdcovské slovo přihlásila největší, nejpočetnější a ekonomicky nejsilnější země světadílu, která je navíc posílena prestižním pořadatelstvím příštího fotbalového šampionátu i olympiády.
I Brazílie byla zalita růžovou vlnou a od počátku roku 2003 má socialistické prezidenty, kteří provedli ve vlasti hluboké a potřebné sociální reformy. Na rozdíl od Cháveze, Correy či Moralese je dělají promyšleněji a hlavně bez autoritářských excesů, bez prodlužování vlastních volebních mandátů nebo omezování médií.
I bývalý šéf republiky Luiz Inácio "Lula" da Silva nebo jeho nástupkyně Dilma Rousseffová vystupují v zahraniční politice uměřeně, ale sebevědomě. Když třeba chtěli Spojeným státům ukázat, že už je potřeba, aby konečně jednaly s jižními sousedy jako rovný s rovným, nepoužili žádnou vyhrocenou rétoriku. Místo toho jen pro Američany zavedli víza jako odpověď na to, že Brazilci si je při cestě do USA také musí shánět.
Takový rozhodný, ale slušný antigringo, byť hovořící menšinovou portugalštinou, by pro prospěch obou pólů západní hemisféry byl užitečnější než další milovník útočných bonmotů.
