Drama chilských horníků skončilo. Všichni se dostali po bezmála sedmdesátidenním nedobrovolném pobytu v podzemí na povrch a svět si oddychl. Stránky tisku a obrazovky televizorů zaplní jiná témata a na největší záchrannou operaci si časem vzpomeneme jen díky dokumentu či snad celovečernímu filmu, který bude jistě natočen.
Pro havíře samé však nic nekončí. Patrně největší životní krize, v jaké se ocitli, se pouze přemístila z důlní šachty o šest set dvacet metrů výš.
Tak dlouhý pobyt pod zemí nemá precedens. Přesto však máme k dispozici řadu poznatků z jiných mimořádných událostí, díky nimž můžeme přibližně predikovat budoucí zdroje stresu a odhadovat, čím budou havíři v příštích týdnech a měsících procházet.
Jejich příběh si můžeme rozdělit do tří částí. V té první došlo k závalu a uvěznění. Ve druhé fázi se o nich dozvěděl svět a začaly záchranářské práce. Konečně v té třetí proběhlo samo vysvobození.
Největší trauma skrývají první dny po závalu
Není pochyb o tom, že nejtěžší okamžiky nastaly v období od závalu po navázání kontaktu se světem nahoře. V této době se patrně odehrály nejtěžší krize a psychická traumata. Není divu, že právě o tomto období nechce zatím žádný ze zúčastněných příliš hovořit. Nevíme, co se tam dole dělo, ale můžeme odhadnout, co jim pomohlo tuto etapu překonat.
Předně to byla síla skupiny. Všichni havíři se znali, hrůzu z možného konce sdíleli společně, a když jeden upadal do deprese, mohl mu jiný přispěchat na pomoc, aby se za nějaký čas jejich role třeba i obrátily. Nesmírně významným faktorem bylo i to, že tato zavalená skupina měla svého vůdce, jenž se chopil odpovědnosti za své lidi a z vyděšeného davu znovu sestavil jakžtakž fungující tým.
Období po objevení jistě nebylo procházkou růžovým sadem, ale vědomí, že o hornících svět ví a dělá vše pro jejich záchranu, výrazně situaci zlepšilo. Při krizových situacích často trpíme ztrátou víry v to, že vše má své meze. Vnímáme naše utrpení jako nezměrné a nekonečné.
Úleva se nemusí dostavit
Objev živých havířů znamenal, že i když to bude trvat dlouho, nakonec se k nim záchranáři dostanou a ona dusivá nejistota, ve které žili jak zavalení, tak i jejich blízcí, jednou skončí. Obnovení pocitu, že "všeho do času", bylo mimo jiné zdrojem oné obrovské euforie, která se všech zúčastněných zmocnila, byť v té době vůbec nebylo jisté, zda konec bude šťastný.
Konečně třetí fáze byla a je cosi jako reality show. Z havířů se staly chvilkové celebrity. Valí se na ně obrovské množství informací, vjemů a prožitků, které nejde tak rychle zpracovat.
To může mít za následek například to, že havíři nebudou schopni celou zkušenost v reálném čase vstřebat, a tak mohou sebe a své okolí překvapit třeba i tím, že se žádná masivní úleva a pocit štěstí z návratu nedostaví. Ostatně osvobození vězni koncentračních táborů také neskákali nadšením ze své svobody. Spíše si s ní najednou nevěděli rady.
Svět se nenávratně změnil
Čtete rádi idnes.cz?Dejte nám svůj hlas v anketě Křišťálová lupa. Hlasujte ZDE |
Konfrontace s realitou pak vyvolá další vlnu stresu, na niž však nejsou zatím připraveni a jehož přítomnost je i jejich blízké zaskočí. Své by o tom mohli vyprávět například naši vojáci, kteří strávili několik měsíců v odloučení od rodiny v zahraniční misi a po návratu nevěděli, jak to, že manželka je najednou tak samostatná, syn sedí na jejich místě u stolu a ony tvrdě zaplacené zkušenosti jsou přebíjeny zdánlivě banálními zážitky blízkých doma.
Samostatnou kapitolu pak budou představovat traumata neboli duševní zranění, ke kterým během závalu došlo. Otázka je, jak se tyto šrámy budou hojit. Je dobře, že po celou dobu byli na místě psychologové, avšak jejich možnosti byly v tuto dobu značně omezené. Navíc postižení v této fázi o psychologa příliš nestojí.
Známe to i z našich povodní, kdy lidé bezprostředně po pohromě spíše vítají konkrétní pomoc v podobě dobrovolníků než odborníky na duši.
Flashbacky, nervozita, fobie a noční můry
Čas psychologů teprve přijde. Je velmi pravděpodobné, že u řady havířů vzniknou příznaky posttraumatické stresové poruchy. Ta se projevuje ve dvou rovinách – aktivní a pasivní.
Ti, co budou mít aktivizující symptomy, mohou pozorovat velký nárůst nervozity, sklon znovu vyhledávat riziko a opět zažívat stresové situace. Objeví se poruchy spánku či takzvané flashbacky – jakési nechtěné znovuprožívání traumatické události.
Ti pasivní budou toužit na vše co nejdříve zapomenout. Začnou se vyhýbat dolům, svým kolegům a nakonec všemu, co by jim jakkoli prožitou hrůzu připomínalo. Tento stav může dospět až k fobiím.
Všichni pak mohou trpět nočními můrami, zhoršením nálady a rozvojem úzkostných stavů. Rozhodujícím obdobím bude příštích šest, respektive dvanáct měsíců, tedy doba mnohem delší, než jakou havíři strávili pod zemí.
V tuto chvíli horníci to, co je čeká, patrně nevědí. Zachránili si život. Co se duševního zdraví týče, pak jsou z nejhoršího uvnitř.
