Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Kam až může Zeman zajít, záleží jen na parlamentu

  17:49aktualizováno  17:49
V Česku je parlamentní demokracie a nic na tom nemění ani přímá volba prezidenta, ani pokus Miloše Zemana jmenovat vládu, která se neopírá o parlament. V komentáři pro MF DNES to píše exministr školství a profesor politologie na Masarykově univerzitě v Brně Petr Fiala.

Prezident Miloš Zeman je podle Petra Fialy natolik zkušený politik, že by měl odolat pokušení proměnit český politický systém v prezidentský. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Mnoho lidí si v posledních dnech klade otázku, zda způsob řešení vládní krize, který zvolil prezident Zeman jmenováním úřednické vlády Jiřího Rusnoka, nepovede k proměně našeho politického systému. Zda se z parlamentní demokracie nestane prezidentský systém.

Otázka je důležitá a jde v ní o víc než jen o současnou vládní krizi. Přestože odpověď není jednoduchá, je naštěstí jednoznačná.

Parlamentní i prezidentský systém jsou jen verzemi parlamentarismu, což je reprezentativní systém, v němž klíčová rozhodnutí (přijímání zákonů) uskutečňuje orgán volený lidem. Rozlišování mezi parlamentním a prezidentským systémem vlády je až druhotné, ale ne bezvýznamné. Vychází z popisu dvou konkrétních politických systémů, parlamentního britského a prezidentského v USA.

Politické systémy demokratických zemí leží, když to trochu zjednodušíme, na škále, která je z obou stran ohraničena právě těmito ideálně typickými modely. Naprostá většina evropských demokratických zemí má parlamentní politický systém, v některých ojedinělých případech lze hovořit o poloprezidentském systému (např. Francie), jehož výlučnost ovšem není nesporná.

Ministr školství v demisi Petr Fiala (3. července 2013)

Exministr školství Petr Fiala

Pro rozlišení obou základních typů byla politology vytvořena celá řada kritérií, ta nejpodstatnější souvisejí s tím, nakolik je vláda závislá na parlamentní většině. V prezidentském systému je tato vazba minimální, čistý parlamentarismus naopak přináší dokonce personální propojení vlády se zákonodárným sborem.

Za nejpodstatnější se však nepovažuje způsob ustavení vlády – jak se o tom někdy mylně diskutovalo v posledních týdnech u nás – ale to, že v parlamentním politickém systému může parlament odvolat vládu, respektive ji vyslovením nedůvěry kdykoli přinutit k demisi.

Parlamentní většina je tedy pro vládu určující, což je i případ České republiky. Pro rozlišení naopak není důležité, zda je prezident volen přímo, či nepřímo, i když přímá volba nepochybně přináší silnější typ legitimity.

Přímá volba nic nemění

Potíž s politickými systémy je však v tom, že u nich vždy musíme stejnou měrou zohledňovat ústavní normu i praxi, protože podobné ústavní vymezení vede v různých zemích k velmi odlišným výsledkům. Francouzský prezident měl větší faktickou moc než jeho kolegové kupříkladu na Islandu či ve Finsku, i když formální vymezení jeho ústavních pravomocí bylo slabší.

Česká republika splňuje všechny podstatné znaky parlamentní demokracie a nic na tom nemění ani přímá volba prezidenta, ani pokus Miloše Zemana jmenovat vládu, která se neopírá o parlament. Je zřejmé, že přímá volba a zvolení jednoho ze tří nejvýraznějších politiků polistopadové éry vedou k pokusu o rozšiřování prezidentské moci.

Kam až může Miloš Zeman zajít, však nezáleží na něm, ale pouze na parlamentu.
Tak je tomu i v případě "prezidentovy" vlády. Poslanecká sněmovna má v rukou všechny ústavní nástroje, jak ji přinutit k demisi a/nebo jí fakticky zabránit vládnout. V krajním případě i tak, že se rozpustí.

Nemusí to být nikde stanoveno, ale bude-li na tom Sněmovna trvat, prezident sotva může jednat jinak než umožnit vytvoření vlády, kterou si parlament přeje. Lze si sice teoreticky představit, že by to mohl zdržovat nebo čekat až na řádné volby, ale takový pokus by do budoucna více oslaboval jeho postavení než sílu parlamentu. To lze empiricky doložit.

V mnoha zemích (od Finska až třeba po Polsko) se v posledních desetiletích silné prezidentovo postavení fakticky oslabilo, pokud se dlouhodobě pokoušel příliš ovlivňovat vládu na úkor parlamentní většiny.

Pokud parlament bude postupovat v souladu s ústavou a zvyklostmi a bude využívat svých pravomocí, prezident nebude mít možnost, jak náš politický systém proměňovat v prezidentský, i kdyby chtěl něco takového zkoušet. Zkušený politik, jakým Miloš Zeman bezesporu je, by však měl takovému pokušení odolat.

Nejen kvůli téměř jistému neúspěchu, ale v zájmu demokratické politické kultury, které by sotva mohlo něco ublížit ještě více než nerespektování křehké rovnováhy ústavních institucí. Ta se v České republice, stejně jako v jiných demokratických zemích, zrodila nejen z ústavní definice, ale také z praxe, kterou je ústavní norma naplňována.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.