I pravidelný návštěvník kaváren – a dětské koutky jsou dnes v každé druhé – bude muset hodně dlouho pátrat v paměti, než si vzpomene na trapnou situaci se vzteklým dítětem. Dost možná, že si nic takového nevybaví vůbec. V reálném světě si děti v koutku zpravidla celkem tiše hrají a matka je připravená přiskočit hned v tom okamžiku, kdy nastane nějaká disharmonie. Výjimky jistě existují – ale budou nesmírně vzácné.
Téma iDNES.czDěti v kavárnách či restauracích |
Přesto se stal tento článek na iDNES.cz jedním z nejčtenějších textů začátku tohoto roku a diskuse pod ním byla dlouhá skoro tak, jako když se píše o uprchlících. S tím, že kavárníci ve svých podnicích ruší ty malé herny, v čtenářské debatě zazníval tisícihlasý souhlas. Děti nás obtěžují, říkali mnozí. A vůbec, co je to za výchovu, ty dnešní matky nechápu, moralizovali jiní. Debata se pak rozlétla internetem jako požár a běží dosud.
Kavárníci tento krok vysvětlovali hlavně tím, že hájí ducha tradiční kavárny. A k tomu se děti nehodí. Nepatří do ní, nepatří a ještě jednou nepatří, rozohnila se majitelka jedné z nich.
Jenže ono za tím bude něco víc. Ubývá snášenlivosti. A přestává být společensky nepřípustné říkat, co vám leze na nervy.
Lidé jiných ras to schytali jako první, což se dalo celkem čekat – i když tady skoro žádní nejsou. A jak se zdá, šíří se to. Takže už kdekdo klidně přizná, že ho štvou děti. Byť to musí zdůvodnit víceméně smyšlenou historkou o nezvladatelném harantovi a jeho tupé matce. A brojí proti „volné výchově“, volá po starých dobrých časech, kdy se děti údajně držely zkrátka.
Což je paradox. Ve „starých dobrých časech“ totiž panoval ve společnosti všeobecný názor, že malé děti jsou roztomilé a je s nimi legrace. To až teď jsou leckomu na obtíž. Chraň bůh, abychom chtěli kavárníkům brát právo dětský koutek nemít. To je jen na nich, jde ostatně o jejich podniky.
Patří podle vás děti do kaváren či restaurací?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 27. ledna 2016. Anketa je uzavřena.
A těch zaměřených vyloženě na rodiče s dětmi existuje spousta, takže na výběr je. Ale pokud tam dětský koutek není, měli by kavárníci přiznat, že jsou to oni, kdo ho tam nechce – a že je lepší mít místo něj dva stolky navíc, protože vydělávají. A ne se zaklínat vyšším principem, že děti do kavárny nepatří.
Kdyby se totiž zeptali hostů, ukázalo by se třeba, že děti nejsou to jediné, co je obtěžuje. Kdo tedy například do kavárny nepatří?
Nepatří tam chlápci, kteří důležitě něco vykládají tak nahlas, že vám to leze do konverzace ještě o čtyři stolky dál.
Patří děti do restaurací? |
Nepatří tam tlusté ženské, protože kdo se má na to koukat, že. A nepatří tam ani štíhlé, protože ty beztak přišly jen proto, aby svou figurou ty tlusté naštvaly. Nepatří tam ani zevlující seladoni, kteří tam chodí především okukovat servírce zadek, a proč se na něj mají dívat právě oni. Nepatří tam zaměstnaně se tvářící lidé s notebooky, protože klapou.
Nakonec v kavárně zbude jen nějaký tichý, zasmušilý mrzout. A pak se s vrchním chytnou za ruce a zazpívají si Kumbaya, bože, kumbaya. Tu slavnou píseň o tom, jak je to v ráji prima.
Ono je tak snadné si najít něco, co nám na těch druhých vadí, pokud to hledat chceme. Anebo že by se žilo lépe s trochou té tolerance?
