Etnické nepokoje na jihu Kyrgyzstánu se vymkly kontrole. Na ulicích města Oš leží až stovky mrtvých a slabá prozatímní vláda se může jen modlit, aby to běsnění už skončilo. K jeho zastavení nemá dost vojáků.
Zatím se můžeme jen dohadovat, proč se místní Kyrgyzové a Uzbeci začali navzájem tak zuřivě vraždit právě teď. Nejspíš se někomu (třeba stoupencům vyhnaného autoritářského prezidenta Kurmanbeka Bakijeva) nezamlouvalo, že kabinet chystá rozsáhlou demokratizaci země (referendum o nové ústavě je naplánované na 27. června). To je dosti pravděpodobné. Mohla by to být i náhoda, i když toto tvrzení je pravděpodobné méně.
V každém případě platí, že pokud by někdo zamýšlel zapálit požár právě na kyrgyzském jihu, stačí mu k tomu byť jen nepatrná jiskřička. Staré křivdy a nevraživosti mezi tamními národy totiž dosud nikdo nevyléčil. To platí o celém Ferganském údolí, jehož je jih Kyrgyzstánu součástí.
Jak diktátor zadělal na problém
Hlubší kořeny etnické nesnášenlivosti ve středoasijském regionu tkvějí v sociálním inženýrství masového vraha Josifa Stalina.
Právě on ve dvacátých letech svévolně rozdělil barevnou Ferganskou kotlinu vonící bavlnou mezi Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Početné menšiny různých národů zanechal nuceně na území jiných států (sovětských republik) jako zárodek budoucích problémů.
Za sovětské krutovlády zůstaly etnické a hraniční spory, vyvolané zpupností diktátora, ukryté pod povrchem proklamované harmonie. Okamžitě po rozpadu Sovětského svazu však vyvřely ven (velký výbuch násilí zasáhl údolí už v roce 1990 a zastavilo ho až nasazení Sovětské armády).
Menší pogromy kvůli často malicherným sporům o pastviny, stavební pozemky, vodu či cenové válce na tržištích zachvátily tamní oblasti i v pozdějších letech, nejhorší v roce 2005.
Právě kvůli Stalinovu rozhodnutí je dnešní Kyrgyzstán nesourodým útvarem, v němž tradičně více poevropštělý sever sousedící s Kazachstánem a jižní část hraničící s Uzbekistánem a Tádžikistánem spojuje jediná silnice vinoucí se přes vysokohorské průsmyky.
Zatímco v celém Kyrgyzstánu tvoří Uzbekové šestnáct procent obyvatel (z 5,4 milionu), na jihu představují polovinu místního obyvatelstva. Patří sice k zámožnějším vrstvám, v politických strukturách však nemají odpovídající zastoupení. Nejspíš právě proto tamní Uzbeci na rozdíl od většiny Kyrgyzů na jihu (stoupenců svrženého Bakijeva) podpořili demokratizační úsilí prozatímní vlády v metropoli Biškeku.
Podle některých svých radikálnějších představitelů pomýšlejí i na vlastní autonomii.
To všechno, spolu s výbušnou směsí etnické solidarity, složitých rodinných a klanových vazeb, mocného kriminálního podsvětí a dědictví postsovětské nomenklatury, z níž vzešli prakticky všichni představitelé svrženého i nynějšího vedení Kyrgyzstánu, přerostlo až v nynější nejhorší nepokoje za dvacet let.
Pokud vezmeme jako vodítko nedávnou historii, není moc pravděpodobné, že by požár přeskočil i k sousedům do Uzbekistánu a Tádžikistánu. Podobné výbuchy vždy v minulosti po pár dnech téměř samovolně vyšuměly bez zahraniční intervence, o niž zatím marně žádá prozatímní vláda v Biškeku Rusko.
Existují však náznaky, že teď je to vážnější. Nyní totiž nejde o sousedský spor mezi klany, ale o mocensko-politický spor, velmi pravděpodobně účelově vyprovokovaný stoupenci Bakijeva a dalšími silami (jsou to drogoví bossové, nebo islamisté?), jimž nevyhovuje zamýšlené demokratické směřování země. Vyřízení sporu s Uzbeky je zřejmě jen zástupným, vedlejším produktem konfliktu.
Islamisté se radují
Obavy, které včera vyjádřil vicepremiér Almaz Atambajev, že se nepokoje mohou rozšířit i do hlavního města Biškeku a zachvátit celou zemi, nejsou liché.
Stejně jako strach, že z chaosu na jihu budou mohutně profitovat místní islamisté, kteří mají v oblasti pod palcem obchod s drogami.
Militantní islám má ve Ferganském údolí slušnou podporu. Platí to i o jihu Kyrgyzstánu, byť Kyrgyzové jsou kvůli rozšířenému kočovnictví obecně považováni za "méně islámské" než třeba usedlejší Uzbeci.
A z představy, že by v nedalekém Afghánistánu znovu vyhrál Taliban (což reálně hrozí) a rozšířil svůj vliv do surovinově bohaté Střední Asie, musí mrazit každého, kdo není zrovna příznivcem Usámy bin Ládina.
Především to je důvod, proč by velké mocnosti - Rusko, USA i Čína (první dva jmenované státy mají na severu Kyrgyzstánu vojenské základny) - jež si v oblasti bedlivě střeží své ekonomické, bezpečnostní i strategické zájmy, neměly nechat prodemokratickou vládu Kyrgyzstánu na holičkách.
A pomoc by se neměla omezit na dodávky chleba a stanů, i když takový podnik není bez rizika. Volání Biškeku po zahraniční intervenci jim k tomu každopádně poskytuje komfortní prostor.
