Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Británie po revoluci

  10:51aktualizováno  10:51
Nová premiérka Theresa Mayová řekla, že brexit znamená brexit. Pokud však dá při jednání s EU přednost ekonomickým výhodám před zastavením imigrace, nejspíš ještě uslyšíme o Nigelu Farageovi, píše politolog Alexander Tomský v komentáři pro MF DNES.

Britská premiérka Theresa Mayová se svým manželem Philipem před domem v Downing Street 10 v Londýně (13.7.2016) | foto: Reuters

Jeden z britských státníků, snad Macmillan, na otázku, co v politice rozhoduje, prý odvětil: události, události, jen události. Proto byly spekulace komentátorů během tříměsíčního klání o brexit tak zavádějící. Cožpak lze posoudit skryté dějiny národa za pochodu revoluce a zvážit vliv idejí a náhod v životě kolektivu!

Kdo vlastně vyhrál ten pětadvacetiletý zápas o vystoupení z Evropské unie, který začal okamžitě v reakci na maastrichtskou smlouvu založením antifederalistické ligy známé později pod jménem strany nezávislosti UKIP (1991). Její pozdější vůdce charismatický Nigel Farage? V témže roce eurofilní pučisté a ministři kabinetu svrhli premiérku Margaretu Thatcherovou, milovanou řadovými straníky a uvrhli konzervativce do zavilého sporu o Unii, který občany vůbec nezajímal a proto také partaj třikrát za sebou prohrála.

Alexander Tomský

Politolog a nakladatel Alexander Tomský

Vystudoval mezinárodní vztahy na London School of Economics a tomistické filosofie na The London Institute of Education.

Před rokem 1989 byl šéfredaktorem exilového nakladatelství Rozmluvy a konzervativního časopisu Rozmluvy.

Po návratu do České republiky měl vlastní nakladatelství, působil později jako ředitel nakladatelství Academia, nebo nakladatelství Národního divadla a Leda/Rozmluvy.

Nakonec si našla atypického vůdce v Davidu Cameronovi, jenž přišel s nápadem, že image strany zkultivuje politickou korektností, zelenou politikou, partnerstvím homosexuálů a vyšší pomocí sociálně slabším. Prohlásil se za pragmatického euroskeptika, který Unii zreformuje, ale to už mu Faragovi národovci šlapali na paty, vyhráli volby do europarlamentu a jejich radní zasedali téměř ve všech místních zastupitelstvích.

Ať promluví národ

Thatcherová vedla dlouho osamocený, marný zápas o mezistátní unii, o jakýsi volný spolek přátel společného trhu, než pochopila, že ti šílení Evropané chápou trh jako příležitost k regulacím a myslí to s budováním utopie, čili federálního, evropského státu doopravdy. (Ve svém bestseleru The Statecraft, česky Umění vládnout, později negativní důsledky takového projektu důkladně rozebrala).

A přišel černý pátek a s ním daňoví poplatníci o tři a půl miliardy liber, protože anglická centrální banka neudržela libru v kurzu měnového pásma (ERM). Experiment s jednotnou evropskou měnou pro Angličany skončil. Unijní politiky ale důkaz, že fungovat nemůže ani potenciální náklady na její udržení nezajímali. Měla se stát svorníkem unie. Věřili a dodnes věří na triumf politiky nad ekonomií. Na vítězství jakobínské vize historické nutnosti. Angličané ti hokynáři, ničemu nerozumí, prohlásil kdysi Napoleon.

Seriózní anglický konzervativní tisk (The Daily Telegraph, The Spectator, The Standpoint) stejně jako bulvár stále více a důrazněji psal o potřebě suverenity, o nesmyslné aktivitě evropské, nevolené a neodvolatelné Komise, jež chrlí mikroekonomickou legislativu za formálního souručenství Evropské rady a přebírá čím dál více pravomocí národních států. A co teprve Evropský soudní dvůr, může snad být politika svou ryze specifickou, lokální povahou odvozována od univerzálního práva, nenahrazuje pak politiky soudcokracie?

Euroskepse v Británii narůstala, ale příznivci riskantního odchodu z Unie nepřevažovali a to ani po krizi eurozóny ba ani po kontinentální krizi migrační, byť je představa milionů Turků či Kurdů na bezvízové návštěvě Evropy opravdu děsivá. Proč neslíbit referendum a tuhle otravnou otázku jednou provždy vyřešit, řekl si Cameron. Ať promluví národ! A basta.

Pocit ze ztráty národního domova

Co způsobilo, že k překvapení všech Angličané bez Severoirčanů a Skotů, (kde jedni tíhnou k Dublinu, jiní k Bruselu) volili masivně navzdory zastrašovací kampani vlády v poměru 55:45 pro odchod?

Přelidněná země má migrační krizi už dávno a navzdory Cameronovým slibům, že příval sníží, se lidé dozvěděli, že je v Unii bezmocný. A tak proti téměř jednotnému politickému establishmentu všech stran se vzbouřili ponížení a uražení. Chudší část národa, tísněna ještě chudšími přistěhovalci, stagnací mezd a pocitem ztráty domova.

Prostí lidé nebývají kosmopolity a milují to své, zažité a důvěrně známé. V referendu se ozvala ta vysmívaná polovina národa, urážená za xenofobii a rasismus. A to jsou prosím Angličané, přestože se dívají na cizince svrchu, nejtolerantnějším národem v Evropě. Umlčení promluvili.

Unijní politická třída je nyní v rozvratu. Středoví poslanci labouristické opozice se snaží svrhnout svého levicového vůdce, který v brexitu přišel o tradiční, dělnické voliče. Ve skutečnosti je ztratili oni a on se je snaží antikapitalistickou, revoluční rétorikou naopak získat. Na brexitu mu nijak nezáleželo. A volit vůdce budou straníci posíleni o sto tisíc nových revolucionářů, kteří teď narychlo vstoupili do strany. Pravděpodobně se nyní strana práce rozdělí na dvě partaje a konzervativci budou mít ve většinovém systému v příštích volbách zaděláno na výhru.

Nová vláda: Výměna staré gardy a představitelé vzbouřenců

Nová premiérka Tereza Mayová, patří sice také k poraženému establishmentu a její ne zcela férové vítězství bez volby řadových členů (většinou pro brexit) její pozici ohrožuje, zvláště při nepatrné parlamentní většině (17).

Razantně se proto pokusila o kompromis, starou gardu vyměnila a do vlády přijala i tři čelné představitele vzbouřenců a pověřila je vyjednáváním s Unií. Navíc jmenovala ministrem zahraničí miláčka strany a tribuna lidu Borise Johnsona, jemuž tolik poslanců jeho řečnické umění závidí a často jej pomlouvá. Svým razantním úspěchem stranický establishment ještě více popudil. To on dodal kampani švih i humor a oslovil vzdělanější voliče než Farage.

Svou volbou kabinetu premiérka nejen slovy potvrdila, že „brexit znamená brexit,” lid však hlasoval pro suverenitu a odchod z Unie pod podmínkou: stop imigraci. A pokud by se staronová garnitura pokusila dát přednost výhodám evropského trhu na úkor britské kontroly a výběru přistěhovalců, jako to má Švýcarsko či Norsko, uslyšíme ještě dost o Faragově národní straně i bez něj. Revoluce zdaleka neskončila.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.