Předseda Sněmovny Miloslav Vlček přichází nyní s návrhem, jak vnést do poslaneckých odměn aspoň nějaký řád. Je to součást jeho tažení za zcivilizování Sněmovny. Díky této iniciativě se chce dostat do první politické ligy. Jenže proč ne, když je to v zájmu fair hry?
Na tom, že plat veřejných činitelů má být průhledný jako křišťálová studánka, se shodnou všichni. Ale jak má být vysoký? Mají si ho poslanci udělovat sami, jak tomu bylo na počátku devadesátých let? Nebo má být násobkem průměrné mzdy, jak je tomu dnes? A když, tak proč zrovna trojnásobkem? Proč ne desetinásobkem?
Neexistuje žádné pravidlo, které by rozhodovalo o tom, kolik má vydělávat politik. Výše jejich mzdy se řídí zvyklostmi, únosností pro veřejnost a někdy i bizarní náhodou. Europoslanci dnes například po více než tříletých tahanicích směřují k jednotnému platu sedm tisíc eur. A jak je zdůvodněn? Má to být třicet osm procent toho, co berou soudci Evropského soudního dvora. Proč třicet osm procent?
Ve skutečnosti je to složitý kompromis vynucený zejména tím, že diety a paušální náhrady, které až dosud evropští zákonodárci dostávají, vyvolávaly vlnu kritiky. Někteří se pouze zapsali, vzali přes dvě stě eur za den a šli hrát tenis. Jeden jejich kolega to nafilmoval a udal.
Reakci na veřejnou kritiku nepracovitosti a flákačství obsahuje i Vlčkův návrh. Neomluvené absentéry by trestal srážkou ze mzdy.
To je mnohem spornější otázka než volání po jednotném platu. Volený zástupce lidu je suverén, který si může dělat co chce, a ne námezdní pracovník. Když ho budeme popotahovat a trestat jako školáčka, snižujeme nejen jeho důstojnost, ale i důstojnost jeho voličů.
Jádrem všeho však zůstává, jak má být samotný plat vysoký. Nepřeháníme příliš, když řekneme, že šedesát tisíc má sekretářka neodpovědného ředitele v krachující bance. Na druhou stranu: proč by měl někdo, kdo jen sedí a jednou za dva roky přednese nesmyslný projev, dostávat pětkrát víc než řada lidí, kteří dřou osm hodin denně jako koně? Odpověď nikdo nezná.
Primátor Prahy spravuje čtyřicetimiliardový rozpočet. A musí vysvětlovat, jestli si vydělá na hodinky. Kdyby byl šéfem podobně velké firmy, koupil by si všechny čtvery hodinky z jednoho platu a ještě by mu zbylo na norkový kožich pro případnou milostnici. Nebo premiér? Je sto pětašedesát tisíc dostatečným oceněním prvního muže (ženy) v zemi? Ve srovnání se středními řediteli takového ČEZ sotva.
Kdyby však zákonodárci vzali v potaz, že oni a samozřejmě i ministři jsou lidé s odborností a odpovědností topmanažerů, museli by si hodně přidat. Oni dvě stě, ministři tři sta a premiér pět set tisíc, kupříkladu. Jenže takový návrh, jakkoliv promyšlený a zdůvodnitelný, by smetla vlna veřejné kritiky.
Politika je krajně nepopulární, důvěra ve vládu i parlament velmi nízká. Politici jsou tak v kleštích: chtějí vydělávat hodně, zároveň nechtějí, aby se o tom dost vědělo. Systém náhrad a paušálů je k tomu ideální. Rád bych se mýlil, ale z toho důvodu považuji Vlčkovu oprávněnou snahu za odsouzenou k nezdaru už teď.
