Mlýnky u Strážnice, Hodonínsko. Těsně u slovenských hranic tu stojí penzion a deset chatek. Pro teď je to tábor, kam na čtrnáct dní přijela téměř stovka dětí. Radní Jihomoravského kraje sem jezdí už osm let.
Letošní náplní je celotáborová hra nazvaná Rok na táboře. Leden, únor, březen... každý den na táboře je jeden z měsíců v roce a tomu odpovídá i celodenní program. Kontrola z ministerstva školství přijela zrovna, když bylo září. "V lednu jsme zpívali koledy a zdobili stromek," popisuje Janda začátek tábora.
"Taky jsem sem vzal všechny svoje staré lyže, sundal jsem vázání a jezdili jsme tu po louce," dodává. Poslední den čeká děti oslava Silvestru, v říjnu si připomenou vznik ČSR, v únoru měly masopust.
Jeďte pořád rovno, pak tam bude cedula
Ale začněme od začátku. Každý rok vyjíždí na kontrolu dětských táborů úředníci z ministerstva školství. Do hledáčku se jim dostanou tábory, které od nich dostávají státní dotaci.
Během letních prázdnin stihnou navštívit kolem padesáti míst. Zaměřují se na atmosféru, program, hygienu, jídelníček či na to, kde děti spí.
"Sraz je v sedm před ministerstvem," sděluje mi do telefonu Jana Heřmanová, vedoucí odboru pro mládež. Během cesty na Moravu zjišťuji, že má s tábory bohaté zkušenosti, jezdí na ně dodnes. Nejdříve jako dítě, pak jako praktikantka, nakonec jako hlavní vedoucí.
"Když to porovnám s dřívějškem, tak dnes se na táborech klade větší důraz na rozvoj osobnosti, na umění komunikace. Pořádají se už i tábory pro rodiče s dětmi, kde se upevňuje rodinné pouto. A oproti tomu, co bylo dříve, se dnes děti chtějí i něco naučit," popisuje Heřmanová s tím, že děti už také nejsou jen pasivní, ale také aktivní účastníci, kdy se i samy zapojují do vymýšlení programu.
První zastávkou je tábor Kláskův mlýn, asi dva kilometry od města Police na Třebíčsku. Do Police trefíme. Kam dál, na to se řidič musí doptat. "Pořád rovno, pak bude na stromě cedula, tam doleva." radí nám místní obyvatelka. A radí správně.
Přijíždíme ovšem do prázdného tábora. Přes sto dětí těsně před naším příjezdem vyrazilo na výlet. Zbylé osazenstvo - hlavní vedoucí, hospodářka, zdravotnice, kuchařka a několik dalších - nás moc nadšeně nevítá. Před námi k nim totiž dorazila kontrola z hygieny. "Tady už byli všichni, i lidi z brněnského magistrátu," komentuje náš příjezd hlavní vedoucí Miloslav Fára.
Všechny čtyři prohlídky, které dnes s ministerskou kontrolou absolvujeme, vypadají podobně. V táboře najdeme hlavního vedoucího, který nás provede po areálu. Potom následuje povinné vyplňování ministerských formulářů. Kolikrát denně se děti stravují? Máte zdroj pitné vody? Kolik tu máte zaměstnanců?
Na konec je prostor pro stížnosti ze strany táborníků. V Kláskově mlýně prý zápasí s nedostatkem dětí. "Že by se děti o místa na táboře praly, se říct nedá. Jsme neziskovka a stačí nám, když nic nevyděláme a ani nic neproděláme, což se občas nepovede," posteskne si hospodářka.
Znojemské okurky a hurá do příměstského tábora
Druhá zastávka - sto třicet kilometrů vzdálený Hodonín. Po cestě jedeme přes Znojmo, kde řidič neodolá a u silnice si koupí pytel znojemských okurek. Na druhý pokus se nám v Hodoníně daří trefit do příměstského tábora, který pořádá místní Centrum pro rodinu.
Čtyřiadvacet dětí právě hraje různé hry. "Líbí se ti tady?" ptám se desetileté Nadi. "Líbí, ale štípla mě vosa při běhání. To se mi nelíbilo," odpovídá.
Na žádné pochybení úřednice nepřišla, tak můžeme jet dál a to do Čeložnice u Kyjova. Tady kazí dětem i jejich vedoucím táborovou pohodu počasí, zjišťujeme pouhým okem hned po příjezdu. Déšť tu totiž udělal z "náměstíčka" kolem stanů jednu velkou blátivou plochu.
Táborníkům ani úřednici to ale nevadí. "Je to tu dobrý a nejlepší byly noční přepadovky, když nám chtěli ukradnout erb. Poprvé se jim to povedlo, podruhé už ne," notuje si jedenáctiletá Eliška se sedmiletou Vandou.
"Tohle je konečně pořádný tábor," shrnuje spokojeně Heřmanová, když tábor opouštíme a míříme na poslední místo - do tábora, který má na povel radní jihomoravského kraje Janda.
Kdo slaví v září narozeniny?
Přijíždíme akorát na večeři a večerní nástup. "Kdo slaví v září narozeniny?" ptá se dětí vedoucí. Nejdříve dotaz nechápu, pak mi dochází, že děti žijí každý den v jednom z měsíců.
Pár oslavenců zvedá rukou a míří si pro sladkost. Gratuluje se i skutečné oslavenkyni, která se narodila 27. července, v den naší návštěvy.
Pak se ještě rozdá pošta, dva dopisy pro malé táborníky a jeden pro Jandu. A pak už se všichni rozchází k večernímu programu. "A vemte si všichni boty a ponožky, žádný sandály, bude zima," zní táborem rozkaz vedoucího. Pravda, vždyť zítra už budou mít v táboře říjen.
