Politici mají smůlu, ale mohou si za to jenom sami. Když ekonomika roste, a cožpak teprve když se dokonce povede, že v rámci toho klesá i nezaměstnanost, vládní politici - a to všude na světě - se bijí v prsa, holedbají se, že to je díky a kvůli nim (i když to je většinou "navzdory" nim).
Pak se však nemohou divit, že se na ně všechno svádí, když se ekonomice nedaří. A nejhůř dopadnou ti, kdo slibují nesplnitelné. Současný premiér a exministr sociálních věcí v jedné osobě se dnes nemůže divit, že je a bude za nárůst nezaměstnanosti kritizován.
Samo číslo označující míru nezaměstnanosti o ničem nevypovídá. Důležité je, jakou má nezaměstnanost strukturu. A i ta se u nás postupně zhoršuje: přibývá dlouhodobě nezaměstnaných. Je něco, za co naši politici nemohou? Něco se najde. Německo, se kterým jsme silně provázáni, se potácí na hraně recese.
A pak je tu také sezonní výkyv. V zimě se moc nepracuje ani ve stavebnictví, ani v zemědělství. Ostatní důvody pro vysokou nezaměstnanost jsou zřejmé. Již delší dobu děláme v České republice všechno to, co každá základní ekonomická učebnice doporučuje ve vztahu k zaměstnanosti nedělat. Máme vysoké daně a škrtíme hlavně drobné a střední podnikatele. Máme silně regulovaný trh práce, i když o něco méně než v Německu a Francii.
Odborům se daří tlačit na silný nárůst mezd nepodložený produktivitou práce. Regulace nájemného a špatná dopravní infrastruktura omezují mobilitu pracovní síly. A hlavně: síť sociálních dávek a pomoci je příliš štědrá a houpat se v ní je příjemné.
Abychom nedštili síru jen na tuto vládu: nízká nezaměstnanost před rokem 1998 byla důsledkem odkládání nutných reforem a Klausova bankovního socialismu. A ten nás, jak známo, přišel nejméně na pět set miliard korun.
