V tom druhém faktu, ne v tom prvním, je klíč k racionálnímu zhodnocení situace.
Le Penovou nejsilnější zbraní byla slabost jeho protivníků. Le Pen skončil líp než francouzský premiér, ale neznamená to nutně, že ultrapravice je na vzestupu. Znamená to však, že je tady, hned za rohem, a číhá na chyby. Z těch chyb žije. Ne ze své podstaty, ale z chyb.
Jaké chyby udělali Chirac a Jospin? Nejhrubší možné. Jako by vedli kampaň z jiné doby a pro jiné Francouze. Jako by měli svoji vlastní agendu. Jako by jeli v koloně, která na kterési křižovatce ztratila vozy s voliči. Jako by jim to bylo úplně jedno.
Hovořili o ekonomickém růstu a pracovních místech, zatímco lidé měli strach. Je teď nejvíc zajímá bezpečnost a pořádek. Do čtvrtí přistěhovalců nemůže Francouz ani zákon. Množí se útoky, hoří auta. Kdosi hází kamením na Židy. A Francouzi mají pocit, že to už není jejich země. Že jim ji někdo bere.
Co se tedy stalo ve Francii: politické elity se rozešly se svými voliči a ti jim nedali hlasy. Le Pen dostal jako obvykle. Ale je v tom velká výstraha: příště ty hlasy, které nedostaly elity, už možná dostane on. Je tu nová situace. Svět je nervóznější, krizovější - a lidi dnes jejich bezpečí zajímá mnohem víc než dřív. Politici to musí brát v potaz.
Svým způsobem tak Francie jako první evropská země doplatila na 11. září. Le Pen je cosi jako symptom širšího zneklidnění, obav z úpadku a nejasných procesů, které lidé obecně vnímají jako ohrožení, ať už jim přilípli etikety jako "globalizace", přistěhovalci, "amerikanizace", "Brusel" či Al-Kajda.
Politici před ně budou postaveni všude. Mají na výběr: buď je opravdu řešit, nebo si dál vykládat své. Neštěstí jednoho může být štěstím druhého. Už víme, jak se to dělat nemá. Francie nabídla Evropě zdarma obrovskou lekci.
Merci, ale úplně to stačilo.
