Přesto, co nás může čekat? Ve větší změny (jež by byly potřebné) příliš nedoufejme. Prezident Václav Klaus sice očekává od kabinetu benjamínků odvahu a razantní postup a premiér Stanislav Gross jej i slibuje, ale k zásadním reformám nedojde, to je vidět i z návrhu koaliční smlouvy.
Chvályhodné je sice tvrzení, že vláda připraví důchodovou reformu a bude pro ni hledat konsenzus. Měla by si ale skutečně pospíšit, protože již teď je pozdě. Otázkou zůstává, s čím se na nás středolevý kabinet v tomto případě vytasí. Zda se vůbec o nějaké reformě bude moci hovořit.
Hodlá také například urychlit zápisy do obchodního rejstříku (to však chtějí všichni včetně opoziční ODS). Jenže další čtení spíše navozuje dojem beznaděje. Veřejné zdravotnictví bez nějaké spoluúčasti pacientů bude jenom dále produkovat dluhy.
Nedostatečné investice do vzdělávání, opět bez výraznější účasti studujících, budou postupně omezovat konkurenceschopnost České republiky.
O boji proti nezaměstnanosti se sice hovoří léta, ale výsledky jsou nulové. Nezdá se, že by to Grossova vláda dokázala změnit.
Zavedení povinných majetkových přiznání (má být pro všechny, jichž se bude podobný zákon týkat) nevyřeší korupci a kriminalitu. Kdo byl čestný, bude i dál, kdo kradl a uplácel, najde si cestičku, aby v tom pokračoval.
Návrh koaliční smlouvy proto vzbuzuje jen malé naděje. Zkušenosti posledních let navíc naznačují, že i ty malé naděje mohou být marné, protože kvůli rozhádané sociální demokracii a jejímu levému křídlu ke skutečným reformám ani nová vláda podle všeho nepřikročí. Ještě můžeme doufat v zázraky. Česká republika však nejsou Lourdy.
