Z mnoha stran se teď ozývají hlasy, že je ten nejvyšší čas, aby se američtí a další vojáci z Iráku stáhli.
Je to ta nejhorší možná rada. Když už koalice do Iráku jednou vstoupila a vsadila na kartu ozbrojené demokratizace této země, neměla by teď nechat její obnovu napospas chaosu.
Musí se pokusit udělat vše pro zklidnění situace, potlačení radikálů a návrat k normálu. Není to však jen otázka válečných operací a represí, ale i intenzivní diplomacie.
Klíčové bude nyní zvážit, zda termín 30. června, kdy mají spojenecké síly předat moc Iráčanům, je reálný. Koalice je přitom v kleštích. Pokud termín dodrží, bude to znamenat obrovské riziko. Pokud ne, může Irák explodovat.
Právě o to radikálům jde. Právě proto se provokováním násilí pokoušejí zabránit předání moci, a obrátit tak masy obyčejných lidí proti spojencům. Ale nic nemusí být ještě ztraceno.
Možná to teď z daleké Evropy vypadá hodně špatně. A někde to špatné skutečně je. Irák však nejsou jen neklidné šíitské čtvrti v Bagdádu, Basře a v několika dalších městech, kde se Sadrovy milice pokoušejí vyvolat větší nepokoje.
Navíc i poslední průzkum veřejného mínění renomovaného britského institutu Oxford Research International ukazuje, že ozbrojené akce proti koaličním silám podporuje v Iráku jen deset procent šíitské populace, což je procentuálně mnohem méně než u populace sunnitských muslimů.
Takže obnova Iráku má šanci a většina obyčejných Iráčanů stejně nakonec řekne, že především chtějí, aby se zlepšila bezpečnostní situace, aby nevázlo zásobování a dostali pracovní možnosti.
Dnes je jisté, že si setrvání koaličních sil v Iráku vyžádá mnoho lidských životů mezi vojáky. Američané a jejich spojenci stojí před riskantní misí, jejíž konec je velmi nejistý. Ale jiné, lepší řešení už neexistuje.
