Západní Marshallův plán pro mozek. Tak nazval první souhrnný článek o americkém programu směřujícím k inteligenci ve východní a střední Evropě během studené války John P. C. Matthews. Publikoval jej v londýnském časopise o tajných službách International Journal of Intelligence and Counter Intelligence v roce 2003. Titulkem narážel na Marshallův plán, který po druhé světové válce postavil na nohy západoevropská hospodářství. O co v "plánu pro mozek“ šlo?
Američané hledali metody ovlivňování obyvatel komunistických zemí. Osvědčila se rozhlasová vysílání, ale komunistické vlády je rušily. Selhalo posílání balonů s letáky a tiskovinami - většina se nedostala na místo určení.
Jistý pán a jistý nápad
Ale existoval jistý George Caputineanu Minden. Narodil se roku 1921 v Bukurešti. Vystudoval práva, naučil se šest jazyků. Když po válce komunisté ovládli Rumunsko, uprchl se ženou a dvěma dětmi do Londýna. Manželství se brzy rozpadlo. Minden učil v Mexiku a ve Španělsku (v Madridu se seznámil s Marilyn Millerovou, kterou si vzal za ženu). Když mu vedení rozhlasové stanice Svobodná Evropa (RFE) nabídlo, aby řídil v New Yorku rumunskou redakci, přestěhoval se do USA. V roce 1957 Minden přišel na myšlenku posílat na adresy různých institucí a umělců časopisecké i knižní publikace, které by prošly cenzurou. Pro tuhle představu získal i americké šéfy RFE.
. Skladné a třaskavéV Mnichově tiskli na cigaretovém papíře v malém formátu knihy pro východní a střední Evropu |
Pracovníci Svobodné Evropy začali podávat zásilky určené na Východ v různých německých městech včetně Západního Berlína; část posílali i sami západoněmečtí vydavatelé, kteří se do akce přidávali. A další lidé a instituce v Evropě i zámoří je následovali. Nečekaný úspěch sklidilo newyorské Whitneyho muzeum amerického umění. Tři sta výtisků reprezentační knihy Three Hundred Years of American Painting rozeslalo muzeím, galeriím, uměleckým školám a jednotlivým umělcům v Československu, Maďarsku, Polsku a Rumunsku. Potěšení adresáti na oplátku posílali katalogy, knihy, dokonce i obrazy. Pokus se osvědčil a Minden dostal od CIA, která stála za existencí RFE, volnou ruku.
Dopisy se jen hrnuly
Minden vypracoval program zasílání knih přes železnou oponu. Zahrnul do něho slovníky, lékařské knihy, umělecké katalogy, módní časopisy a beletristické tituly. Adresáti: intelektuálové včetně těch komunistických. Postupem času vyrostl rozpočet Mindenovy akce z necelého půl milionu dolarů na pět milionů ročně. V Mnichově tiskli na cigaretovém papíře v malém formátu knihy určené výhradně pro východní a střední Evropu v tamních jazycích. Například publikaci Milovana Djilase Nová třída, první kritiku komunistického systému napsanou po druhé světové válce jedním z jejích bývalých čelných představitelů. V Anglii, Francii, Belgii, Itálii a Švédsku založil Minden různé firmy a nadace; síť distributorů se rozrůstala. V letech 1957-1958 stoupl počet knih dopravených přes železnou oponu na čtvrt milionu.
Jen z Polska přišlo na šest tisíc děkovných dopisů. Z Československa se ozval grafik, celý šťastný, že mu předplatili západoněmecký časopis Graphis. Lékařský záchranný ústav v Sofii děkoval za medicínský slovník. Ředitel maďarského Státního plánovacího úřadu vyjadřoval "hluboké díky“ za posílání žurnálu Europäische Architektur. V roce 1961 poslalo poděkování dvacet tisíc lidí a následující rok dvojnásobek. Nakonec jich ročně chodilo ze Sovětského svazu i z ostatních komunistických zemí na sto tisíc.
Jak lidé v distribučních střediscích, tak šťastní adresáti si mysleli, že je subvencují západní vydavatelé a kulturní organizace. Netušili, že aktivity financuje CIA.
Zapletení sítě
V roce 1969 přesunula CIA Mindenovo středisko od Svobodné Evropy pod další "svoji“ instituci - International Advisory Council - IAC (Mezinárodní poradní výbor). Distribuci určenou pro SSSR, dosud zaštiťovanou Rádiem Svoboda, převzala další krycí firma -Bedford Publications. Nadto CIA začala Mindenovi posílat peníze přes zvlášť zřízenou nadaci v africké Libérii.
Další reorganizaci CIA podnikla roku 1974: sloučila IAC a Bedford Publications do organizace International Literary Center (Mezinárodní literární středisko) v čele právě s Mindenem. Kulturní centra a knihkupectví, která zásilky přes železnou oponu dál rozesílala, nadále působila v Londýně, Paříži, Vídni, Mnichově, Karlsruhe, Kodani, Ženevě, Římě. Minden je dvakrát ročně objížděl.
. Pan NepolapitelnýŽádná tajná služba zemí Varšavské smlouvy Mindenovu organizaci neobjevila |
Komunističtí vyzvědači si Mindenových cest všimli. Československá vojenská výzvědná služba zaregistrovala jeho návštěvy v československých exilových centrech. Psala o něm jako o "muži v šedém obleku“. Ale jeho jméno a důvod jeho setkání nezjistila. Je pozoruhodné, že žádná tajná služba zemí Varšavské smlouvy Mindenovu organizaci neobjevila a zasílání odborných publikací nezakázala.
Když koncem roku 1991 sepisoval Minden přehled činnosti Mezinárodního literárního střediska, uvedl, že poslední roční rozpočet činil 1 850 900 dolarů. Podle jiného pramene rozesílal ročně do východní poloviny Evropy na 300 tisíc knih a časopisů. Odhaduje se, že dohromady dodal na deset milionů svazků. Na akci se podílelo na tisíc lidí, ale pouze šéf a několik nejbližších spolupracovníků znali pramen financování.
Po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu ztratil program smysl. Formálně byl uzavřen koncem roku 1993, George Minden zemřel ve svém domě na newyorském Manhattanu 9. dubna 2006.
Konec studenta v Čechách
Zdeněk Mastník byl dlouholetým redaktorem českého vysílání BBC v Londýně, do penze odcházel v roce 1979 jako jeho šéf. Ale za nejdůležitější svoji práci považoval výměnu akademických publikací mezi Východem a Západem a pašování exilové literatury do východního bloku. Jednou se mě zeptal: "Jel jste někdy přes západní Německo vlakem?“ Přisvědčil jsem. "Mládence a děvčata, kteří do kupé, ze kterých byla slyšet čeština nebo slovenština, házeli Tigridovo Svědectví a další exilové knihy a časopisy, tak ty jsem platil já,“ dodal.
Zdeněk Mastník se narodil roku 1920 v Miloticích u Hodonína. Po válce začal studovat na Vysoké škole obchodní v Praze.
A angažoval se ve studentském hnutí. V létě 1947 se účastnil jednání Mezinárodního svazu studentstva (MSS) v Paříži. Při večeři vykládal ostatním, jak dostal do pražské kanceláře dopis 250 matek ze Slovenska: Sovětští vojáci nám odvlekli syny a my o nich nic nevíme! Nachomýtli se k tomu španělští novináři a vyprávění zveřejnili. Československý předseda MSS Josef Grohman podal referát příslušným úřadům, které Mastníkovi odebraly pas.
. VytrvalecPlných čtyřicet let dodával Mastník literaturu do sovětského bloku |
Mastníka v bytě navštívili příslušníci sovětské bezpečnosti NKVD. Vyptávali se na podrobnosti.
Vyděšený student šel ihned na policejní prezidium do Bartolomějské ulice v Praze za policejním radou Holánkem, starým sociálním demokratem. Zkušený policajt mu vynadal a přidal doporučení: "Na půl roku musíš pryč!“ Pomohl mu opatřit nový pas. V prosinci 1947 Mastník odjel jako vysokoškolák na praxi do Velké Británie. Po únoru 1948 tam už zůstal. Navázal kontakt s rozhlasovou stanicí BBC. Čtyři roky působil jako reportér v uprchlických táborech v západním Německu - psal pro BBC a americkou tiskovou agenturu Foreign News Service o bídě a nadějích desetitisíců Čechů a Slováků, kteří hledali svobodu na Západě. Články a relace musel podepisovat krycím jménem, protože doma zanechal rodiče a přátele.
Připravil Pavel Holan
Mastník byl rozený organizátor. Hned po únoru 1948 založil Československou studentskou informační službu (Czechoslovak Students Information Service), do níž získal dobrovolníky. Služba obstarávala pro české a slovenské studenty stipendia na západoevropských univerzitách; fungovala dva roky. Nebo obstarával učebnice angličtiny a slovníky pro československé studenty, kteří dostávali stipendia na západních univerzitách. A když se od kamarádů, kteří organizovali československé vysílání Svobodné Evropy, dověděl, že potřebují posílat noviny z domova, založil kvůli tomu v roce 1950 se dvěma přáteli distribuční firmu Interpress Ltd.
V roce 1952 nabídla Mastníkovi londýnská redakce československého vysílání BBC trvalé zaměstnání. A tam se zrodila rubrika, která si získala doma popularitu: "Volá Londýn - pořad Týden v Británii pro vás připravil Pavel Holan.“ Použitím pseudonymu chtěl uchránit své blízké před perzekucí StB. Ale lidé, kteří ho blíže znali, hlas poznávali - jeho bývalá sekretářka z Moravy upozornila Mastníkova otce, že syn mluví z londýnského rozhlasu. Od roku 1969 Mastník českou redakci BBC vedl.
Firmu Interpress Ltd., zajišťující distribuci i vydávání různých tiskovin, však Mastník neopustil. Tím spíš, že v roce 1956 se naskytla možnost zintenzivnit její činnost. Mastník odjel coby reportér BBC do Helsinek na mezinárodní sjezd mládeže. A tam s jedním z hostů z Československa dohodl výměnu odborných anglických a německých knih za knihy české.
"V Praze se toho iniciativně ujal archeolog docent Jiří Frel. Domluvil se s knihovnicí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na zakoupení knih, které jsem chtěl. A naopak já jsem jí posílal knihy, o něž ona měla zájem. Myšlenka se ujala a rozšířila i na další knihovny a jednotlivce,“ uváděl Mastník později.
Roku 1962 pro změnu zajel do USA na kongres historiků, kde se seznámil s Vilémem Brzorádem, který vedl obdobnou distribuční síť. Začali spolupracovat. A současně se tam seznámil s několika Američany, kteří projevili zájem tuhle činnost financovat. I když tušil, koho zastupují, jejich skutečný původ se dověděl později.
Velmi zvláštní knihkupectví
Mastník rozšířil distribuční rejstřík - nyní pod označením Academic Book Exchange - o zasílání britské a americké odborné literatury do států sovětského bloku. Od konce sedmdesátých let mu v tom pomáhaly americké konzuláty. "Pouze na československé univerzity jsme za tu dobu vyexpedovali knihy z oboru historie a politologie celkem za sto padesát tisíc britských liber,“ odhadoval.
Uprostřed Londýna, poblíž katedrály svatého Pavla, otevřel pod hlavičkou Arts Center Craft v roce 1967 obchod s knihami. Vzhledem k tomu, že poblíž už další knihkupectví bylo, museli se zaštítit prodejem především skla a bižuterie. Jenže promluvil-li návštěvník některým z jazyků východního bloku nebo se rovnou prokázal pasem, mohl si vybrat zdarma knihy v celkové hodnotě patnácti liber. Někteří kapitáni polských a rumunských lodí, které zakotvily v londýnském přístavu, tam dokonce přiváděli námořníky, někdy i deset dvacet lidí, a na ně vybrali zajímavé knihy. „Na Karlově univerzitě viselo upozornění o téhle službě v letech 1968-1969,“ vzpomínal Mastník. "Nějaký student, jmenoval se Červíček - nikdy jsem se s ním nesetkal - nám dělal takovouhle propagaci celý rok.“ Později otevřela firma obchody i ve Vídni a v Mnichově.
Pokladník pro mnoho lidí
"Před komunistickými úřady jsme předstírali, že je to běžná výměna literatury. Některým adresátům jsme přidávali i exilovou literaturu a časopisy. Občas některé tituly Státní bezpečnost zabavila, s tím jsme museli počítat,“ vyprávěl Mastník. "Horší bylo, když přišla na to, kdo stojí za firmou, která tyhle zásilky posílá - obvykle nás varovali lidé z Matice slovenské, kteří měli zřejmě výborné kontakty. Potom nezbylo nic jiného, než abychom založili jiný podnik a pod jeho hlavičkou pokračovali dál. To jsme museli udělat asi pětkrát. Stejnou výměnu jsme postupně zavedli rovněž pro akademické instituce v ostatních zemích sovětského bloku.“
Plných čtyřicet let dodával Mastník odbornou a disidentskou literaturu do sovětského bloku. Takovou výdrž neměl nikdo. Začátek roku 1990 korunoval její majitel činnost jedinečným způsobem. Nakoupil množství exilových knih, uložil je do dvaceti beden a poslal do Památníku národního písemnictví a do Univerzitní knihovny v Praze. Později pozval na týden do Londýna zakladatele pražské knihovny Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda a nechal ho, aby si v jeho skladu bez placení vybral knihy, které potřebuje.
Když jsem pátral, zda existovala další podobná organizace, vzpomněl si Gruntorád jen na výše zmíněného Brzoráda. „Ale lidé, kteří to dělali, se tím příliš nechlubili, a to ani po pádu režimu,“ podotkl. "Chybí mi prostě fakta.“ Odkud na to Zdeněk Mastník bral peníze? Ptal jsem se ho na to. Nejprve mlžil a mluvil o britských a amerických nadacích. Pak přiznal: „Byly to peníze od CIA. V Rhodesii založila nadaci, přes kterou jsem je dostával. Dělal jsem pokladníka pro mnoho lidí - pro různá česká vydavatelství v západní Evropě, taky Pavla Tigrida jsem vyplácel, aby mohl vydávat Svědectví.“ Chtěl jsem vědět, kolik peněz měl k dispozici. „Hodně,“ pravil. A jednou prohodil: „Někdy jsem dostával až 400 tisíc liber ročně.“
V dubnu 2006 mi poslal z Londýna nekrolog na vysokého důstojníka CIA George C. Mindena s poznámkou: "To byl můj sponzor.“ O tomto zdroji financování nevěděl nikdo ani z jeho nejbližších přátel a příbuzných. Třebaže kamarádi v Británii něco tušili. Když jsem se na to před lety pokoušel vyptávat Pavla Tigrida, odmítl se na to téma bavit.
Kolik tajemství odešlo?
Svého otce, který jako starý sociální demokrat odmítl přistoupit na sloučení této strany s KSČ, už Zdeněk Mastník po emigraci neviděl - otec zemřel začátkem šedesátých let. Matka za ním směla poprvé přijet v roce 1964, když se v Československu politicky trochu oteplilo.
V lednu 1958 si Zdeněk Mastník vzal za manželku Helenu Polívkovou, která přicestovala na jaře 1951 do Londýna jako uprchlice, ale za války sloužila jako dobrovolnice v britské armádě na Středním východě. Od jara 1990 jezdili manželé Mastníkovi do své rodné země několikrát ročně. Helena 15. března 1996 podlehla rakovině.
V říjnu 1998 udělil prezident republiky Mastníkovi Medaili Za zásluhy o Českou republiku. 10. dubna 2008 Zdeněk Mastník zemřel v motolské nemocnici v Praze. A s ním odešla i mnohá tajemství.
