Součástí šamanského obřadu je poplivání nešťastníka kořeněnou vodkou – na...

Součástí šamanského obřadu je poplivání nešťastníka kořeněnou vodkou – na snímku se tomu podrobuje autor textu. | foto: Roman Švidrnoch, MF DNES

Kniha o šamanismu, nad kterou se netřeba ošívat

  • 2
Publikací o šamanismu u nás vycházejí desítky. Jejich kvalita značně kolísá a mnohé názvy těchto publikací až na první pohled nevzbuzují důvěru. V tomto kontextu je třeba přivítat vydání knihy Úvod do šamanismu od Thomase DuBoise, profesora skandinávských studií na wisconsinské univerzity.

DuBois ve své práci nejprve zevrubně přibližuje „dějiny setkávání s šamanismem“. Kriticky navazuje na své religionistické předchůdce, jejichž některá díla mimochodem vyšla i česky, jako Cesta šamana: jak probudit svůj vnitřní potenciál od Michaela Harnera a zvláště Šamanismus a nejstarší techniky extáze od světoznámého filozofa Mircey Eliadeho (na základě tohoto spisu vzniklo také obsáhlé české heslo „šamanismus“ na Wikipedii).

Geronimo - poslední apačský náčelník a šaman. (1905)

Následně Thomas Andrew DuBois podrobně popisuje šamanskou kosmologii (konkrétní šaman přitom může poznat „jen část těchto mnoha zásvětí, které znají jiní šamanští praktikující stejné kultury“), povolání a společenskou roli šamana, jeho vztahy s ochrannými duchy, které mohly mít i sexuální rozměr, a dále rituály i pomůcky, jež šaman používá či používal (bubny, masky, kostýmy, zrcadla).

O knize

Thomas Andrew DuBois: Úvod do šamanismu

Přeložil Radovan Kalmus. Volvox Globator, Praha 2011, 376 stran, doporučená cena 365 Kč.

Obal knihy Úvod do šamanismu

Povolání k šamanství je prý někdy rozeznatelné ještě před narozením: jeden budoucí šaman údajně už „v děloze prováděl neobvyklé pohyby a neustále sebou házel“. Šamanství sice bylo (a je) spojeno s mocí, ale neslo s sebou i mnohé povinnosti, které podle kolektivního mínění převažovaly nad výhodami (a do jisté míry byl prý u šamana vyloučen prvek individuální vůle nebo „dokonce vědomí v rámci jeho role“). Autor rozebírá i různé teorie vysvětlující trans, do něhož se šamani dostávají. Odmítá scientistické výklady redukující vize na pouhé symptomy psychických onemocnění. Polemizuje rovněž s těmi, kteří chtějí vidět v současném šamanismu pouhé „přežitky“ z minulosti nebo „šarlatány“. Na druhou stranu poctivě referuje i o tom, že působivost šamanských rituálů se někdy – alespoň částečně – zakládá na tricích, jako když šaman předstírá, že z těla nemocného „vytahuje“ jeho nemoc, již představuje pírko zbarvené krví z šamanova prokousnutého rtu. Celkově však nepopírá „účinnost šamanských terapií u pacientů a komunit, které si jich cení“.

Na mnohé způsoby

U DuBoise neušlo kritice přehlížení a pronásledování, které se šamanům dostalo od křesťanských misionářů či vědců, kteří k nim přistupovali z hlediska křesťanství coby domněle nadřazeného (či jedině platného) náboženství. Ovšem referuje i o těch, kteří některé formy hnutí new age, exploatující náboženské dědictví starých kultur, označují za „součást velmi starého příběhu bělošského rasismu a genocidy indiánského lidu“.

Jediný romský šaman na světě Otec Antonio alias Gustáv Horváth v Show Jana Krause

Naopak spíše se sympatiemi pojednává o synkretismu šamanství s velkými světovými náboženstvími. V takových případech prý třeba malajští šamani sami sebe chápou jako zbožné muslimy, zatímco ti čínští pokládají své povinnosti za součást taoismu či buddhismu. Přitom třeba v Japonsku se prý můžeme setkat minimálně se čtyřmi podobami šamanismu: buddhističtí kněží, kteří na sebe berou šamanské role, asketičtí mniši synkretického řádu Šugendo, slepé věštkyně a potulní praktikující, kteří poskytují služby klientům na požádání. V Koreji zase registruje, jak je tradiční šamanismus místními intelektuály oživován coby součást národního kulturního dědictví, přičemž politická moc ho využívala coby emblému sociální stability a konzervatismu. V tradiční patriarchální venkovské kultuře prý ovšem šamanky figurovaly jako podvratný element, což využívali studentští aktivisté vnímající šamanismus naopak jako symbol politické změny.

Snad tam budu taky

DuBois vůbec s potěšením konstatuje současnou vzrůstající vlnu zájmu o šamanismus, podle něj „snad ještě nikdy předtím nebyl šamanismus tak přitažlivý pro tolik lidí na světě“. Zdůrazňuje přitom, že velký podíl na tom mají vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří mají šamanismus nastudovaný z publikací Eliadeho či Harnera. Zřejmě vskrytu doufá, že k jejich klasickým dílům čtenáři přidají i to jeho, což by si Úvod do šamanismu zasloužil. DuBoisova kniha přitom není příručkou o tom, „jak se stát šamanem“, což je případ publikace  Harnerovy.

Šaman učí turisty foukat z frkačky. Terčem byla dřevěná sova.

I když nemusíme souhlasit s Eliadovým tvrzením, že „znalost šamanismu je nezbytná pro každého skutečného humanistu“, tvoří šamanismus významný duchovní proud procházející napříč staletími i civilizacemi. DuBoisova publikace ho přibližuje způsobem čtivým, mnohostranným, nezkresleným předsudky. 


Video