Tyto a podobné otázky si ve svém románu Budoucí Eva (1886) kladl Auguste Villiers de l'Isle Adam (1838–1889). Romanistka Eva Voldřichová Beránková (1975) právem vnímá tato témata jako natolik aktuální, že svoji knihu Učiňme člověka ke svému obrazu věnovala nejen interpretaci zmíněného díla, ale především si předsevzala zasadit ji do širšího kulturněhistorického kontextu. To ostatně naznačuje i dlouhý podtitul práce: Pygmalion, Golem a automat jako tři verze mýtu o umělém stvoření (nejen) v Budoucí Evě Villierse de l'Isle-Adam.
Nástroje života, nástroje smrti
O knizeEva Voldřichová Beránková: Učiňme člověka ke svému obrazu Pygmalion, Golem a automat jako tři verze mýtu o umělém stvoření (nejen) v Budoucí Evě Villierse de l'Isle-Adam. |
Autorka se nejprve věnuje antickému mýtu o Pygmalionovi, židovské legendě o Golemovi a beletristickým zpracováním postdescartesovské představy o člověku-automatu a světě-stroji. Jsou to pro ni tři verze, tři tradice „literárního mýtu o umělém člověku“, na které Villiers de l'Isle Adam navazoval. Voldřichová Beránková poutavě líčí, jak se postava Pygmaliona během staletí v představách různých autorů přibližovala jiným mytologickým bytostem typu Prométhea či Medúsy, byla vykládána i ve smyslu sexuální úchylky či převráceně – tedy nikoliv jako mýtus o člověku, který chce z lásky oživit svůj vlastní výtvor, nýbrž jako příběh o slabých mužích, kteří své skutečné ženy ze strachu z jejich životnosti záměrně znehybňují. Jinou reinterpretaci mýtu provedl Rousseau: jestliže Ovidiův Pygmalion hledá cestu k lidem, naopak Rousseauův se vyvíjí přesně opačně, od bohémského umělce k uzavřenému estétovi.
Kresba, na níž je Auguste de Villiers de l'Isle Adam (1838-1889)
U Golema olomoucká romanistka zdůrazňuje obrovský rozdíl mezi starším chápáním jeho výroby jako mystické praktiky a Golemem coby novověkým umělým mechanismem, podobně jako lišily středověké „mluvící hlavy“ vzniklé podle tehdejšího mínění spolčením s ďáblem, a pozdější hlavy coby skutečné technické projekty spojující znalosti fonetiky a mechaniky.
U literatury devatenáctého století Voldřichová Beránková poukazuje na to, že v tehdejších románech je - nezávisle na světonázoru spisovatele - každý stroj nástrojem smrti. Tak je tomu i v samotné Budoucí Evě, což je podle ní vlastně žánrově těžko nezařaditelné dílo, v němž se milostné utrpení mladého hrdiny řeší spojením umění, vědy a průmyslu, totiž výrobou ideálních umělých žen. Přidává se i prvek spiritismu, respektive vyvolávání mrtvých, kteří ústy umělého stvoření promlouvají, a vše končí katastrofou…
A jen zcela na okraj: Pokud si autorka stěžuje, že kompletní české vydání z roku 1920 se dá sehnat jen ve Vědecké knihovně v Olomouci, zatímco pražská Národní knihovna prý vlastní jediný neúplný exemplář, tak ji musím opravit či doplnit: ve druhé z knihoven jsou nyní k dispozici další dva zřejmě kompletní výtisky.
Romanistka Eva Voldřichová Beránková
Zapletená v síti
V líčení umělých strojů a lidí naštěstí pedagožka olomoucké univerzity nekončí v devatenáctém století, nýbrž pokračuje až do současnosti, i když dost selektivně. Sleduje třeba vývoj literárních robotů, hlavně u Isaaca Asimova (až k těm stále dokonalejším, podobajícím se bohům). Dala by se ovšem jmenovat řada dalších robotů vytvořených jinými spisovateli, jejichž sebeuvědomění dochází tak daleko, že se začínají považovat za bohy a vyžadují uctívání (třeba Vyslanci do prázdna: Pandora od Franka Herberta) nebo se stávají papežem a vstupují na nebesa (Dobrá zpráva z Vatikánu).
Autorka zevrubně sleduje i soudobé vize o kyberprostoru, který má údajně člověka konečně osvobodit od „tělesných pout“, či ho přivést do sféry nové duchovnosti, vzájemného duchovního propojení nebo dokonce „lidského souznění s vesmírem“. K některým těmto snahám přistupuje skepticky, takže třeba o jisté umělkyni takřka „kyberneticky“ experimentující s vlastním tělem píše, že mezi typickými diváky jejích performancí najdeme více výstředních módních návrhářů a snobů než „feministek toužících vymanit se ze jha patriarchálních autorit“. Podobně celkem realisticky konstatuje, že i když kyberfeministky internet považují za alternativní prostor, v němž bude možné „začít znovu bez historických handicapů a stereotypů“, skutečné počty i návštěvnost „tradičně pornografických“ stránek jasně vítězí nad kyberexperimenty s pohlavími.
Obal knihy Evy Voldřichové Beránkové
Ty, kteří se oddávají kybersexu (což je ovšem něco jiného než pouhé pasivní sledování online pornografie), Voldřichová Beránková líčí velmi nelichotivě - dle ní „dávají přednost umělé jistotě“ a před nevídanými dobrodružstvími života unikají do sféry bezpečné, technikou jištěné onanie“, takže jakoby „zaujímají polohu embryí v mateřském lůně“. Jenže to vidí jednostranně: takové praktiky mohou člověka ovlivnit i v jeho reálném sexuálním životě. Jak nedávno napsala jedna psycholožka: „Ukazuje se jako nepravdivý předpoklad, že kybersex sníží procento nevěrných mužů a žen. Naopak bývá pro konzumenty stimulujícím faktorem.“
Pro změnu přehnaně optimisticky Voldřichová Beránková píše o náboženských vizích internetu, podle ní „každodenní internetová realita splývá s těmi nejodvážnějšími sny vědecko-technického žánru“. Nevím, jak vy, ale já tedy při každodenní práci na internetu pilně mažu spamy, přeskakuji reklamy a zápasím s pokušením kliknout na svůdný, ale nedůležitý titulek či fotku, ale to, že jsem přes internet propojen s velkou částí planety, si spíše uvědomuji (případně prožívám) až tehdy, když čtu knihu nějakého moudrého teoretika (jako Pierre Lévy)…
Kresba, na níž je zachycen spisovatel Auguste de Villiers de l'Isle Adam (1838-1889)
Dilemata zůstávají
Nicméně: třeba Evu Voldřichovou Beránkovou ocenit, že nezůstává jen u akademické literární vědy a vyjadřuje se i k diskutovaným a žhavým tématům. Její kniha je zvláště cenná v poukazu na to, že současné dnešní sny a vize mají dlouhou prehistorii. Vyplývá však ze starých příběhů o ničícím Golemovi, o vraždících robotech či o Villiersově umělé ženě končící spolu s lodním vrakem v mořských hlubinách nějaké varovné mravní ponaučení pro dnešek? Na to olomoucká autorka nedává jednoznačnou odpověď, spíše ji nechává na čtenáři. Každopádně kniha Učiňme člověka ke svému obrazu dokládá, že navzdory značnému technickému pokroku i navzdory tomu, že lidé v průmyslových zemích se postupně v jistém smyslu stávají kyborgy, na určité rovině stojíme už po staletí před stále stejnými morálními dilematy.
