Karel Šiktanc (1928) publikoval pod pseudonymem (a zároveň přesmyčkou vlastního jména - Lenka Tršická) v časopise Hádanka křížovka, od roku 1990 přezvaném na Křížovka a hádanka. Soubor Milý Řehoři milíře hoří byl uspořádán z výtisků toho časopisu z let 1947-2008; hádanky vybrala a uspořádala Hana Vildová za pomoci Lucie Linhartové a Romany Vlkové. K tomu přidaly některé tyto Šiktancovy kousky z Literárních novin z let 1993-1994 a z televizního pořadu 333 odvysílaného v období 2005-2007. Která z hádanek v konečné knižní podobě je tou nejstarší se nedozvíme, ale že ta pod číslem 405 „nebyla dosud nikde publikována, autor ji vytvořil pro tuto knihu ve stadiu stránkových korektur v dubnu 2012“, tedy, že tato je z otištěných tou „nejmladší“, to ano.
Řekni, kde ti sportovci jsou
Tím, že hádanky nejsou datovány, je podtržen jejich ne- (a nad-) časový charakter. Jistě nejen proto, že autorem je bytostný básník, tu nejsou pravidlem jména politiků, až na dvě výjimky v přesmyčkách (Miloš Zeman – „mazel šimon“ a Miroslav Macek – „krmívala je moc“) a „napůl“, v jednom náznaku v pádovce, pod číslem 197, kde „vědcem“ má být identifikován Zdeněk Nejedlý.
O knizeKarel Šiktanc: Milý Řehoři milíře hoří 700 veršovaných hádanek Karla Šiktance za posledních 65 let. Vydal IN ŽIVOT, Praha 2012, 355 stran. |
Chvályhodná apolitičnost ovšem odkazuje ještě k jiným okolnostem, totiž k neřešitelnosti některých hádanek. To se asi nejvýrazněji ukazuje, máme-li dle návodu hledat portrét fotbalisty; - koho napadne „obraz Dobiáše“ (Karol Dobiaš, slovenský fotbalový obránce, narozen 1947)? A podobně v čísle 24 rozklíčíme náznak: dál atlet beseduje – právě jako „Plachý besedu má“ (Jozef Plachý, ročník 1949, vynikající běžec středních tratí z přelomu 60. a 70. let)? Stejně dopadneme u „lyžaře Melicha“ nebo „fotbalisty Sakače“ (to je ovšem oříšek dvojnásobný: vždyť je známo, že existoval slovenský hokejový brankář, československý reprezentant Marcel Sakáč, ročník 1947, ale fotbalista? Není to chyba?). Ale snad proto, že kniha Milý Řehoři milíře hoří nebyla zamýšlena jako příručka pro hádankáře, jsou všechno toto jen interesantní marginálie, „přízvuk“ k moci slov, jimiž je vyslána nápověda, přičemž luštění dá nejen řešení, ale též poněkud představí autora.
Karol Dobiaš v souboji s Němcem Franzem Beckenbauerem.
Nejprve výsledek, pak cesta
Kde se vůbec bere hádankářské zalíbení a odkud pochází tento prazvláštní um? Nejen u Karla Šiktance zřejmě v dětských letech. Básník to ostatně potvrzuje v knižním rozhovoru s Jaromírem Slomkem, Řeč ne řeč (Karolinum 2007), kde vzpomíná: „… hádanky luštím i skládám od svých asi čtrnácti let. To jsem jezdil dost často na kole ze Hřebče do Tuchlovic, neb tam bydleli Míla Kolenatý a Pepík Vedral, s nimiž jsem založil hádankářský kroužek Otazník“. A protože v dospělosti nabídl autor své hříčky příslušnému časopisu, myšlenka na jejich knižní uspořádání získala po letech docela jasné obrysy.
Básník Karel Šiktanc v padesátých letech se svou (příští) manželkou.
Básník Karel Šiktanc na archivním snímku z roku 1978
Říkanky ve svazku Milý Řehoři milíře hoří jsou beze zbytku veršované, ať je to Čárkovka, Dotazka, Místenka či Obložka, Ráček, Rozměrka, Věnovánka nebo Výlučka; od Citoslovky k Zvratce, vždy na začátku se dozvíme „oficiální“ definici hádanky a postup, jímž se dostat k správnému řešení. To je ostatně za každým rébusem připojeno, a tak hra se slovy je tu posunuta. Vedle možnosti opravdu „lámat si hlavu“, lze objevovat, co za čím může stát a co čím je myšleno. Cvičebnice češtiny? Nepochybně: suché trávy = sena, vzácné paní = dámy, zemědělec blízko kříku = dojič u křovinky. Hraje se tu se znělostí, s posunem hlásek, s paradoxem i s jemnou absurditou. Kupříkladu pod číslem 493: „Jako vloni ti, co v městě bydlí,/ spraví okna v sále plném židlí.“ Jde o Vsuvku, tedy v řešení: „Zas lid v Oranu zasklí dvoranu.“
Všechno opravdu zůstává hříčkou. Právě skrze nutnost přizpůsobit zadání řešení, podřídit zvolenému výsledku předchozí slovosled, možná mít nápad a k němu teprve upravit rým. Tudy vede hranice mezi „nácvikem“ a „skutečnou akcí“. Tady je mez řemesla a prostor umění.
Rozdíl mezi hádankou a básní
Kdo ví, nenajdeme-li alespoň jednu větu z „řehořových hádanek“ v některé Šiktancově básni? Přečteme si třeba v předloňské autorově sbírce Nesmír, konkrétně v třetím díle, v básni Její milost, verš: „Středohoří mé… hořem hoříme!“. Souvislost tu asi je, přinejmenším v tom smyslu, že cit pro jazyk je jistým předpokladem dobré básně, ale stále běží o dva způsoby, přičemž ten hádankářský je oním „rozmlouváním se“ za oponou, cvikem a brusem pro obratnost, nikoliv k vlivné inspiraci. Hádanky nejsou „malé básničky“, zůstávají pořád jen obratně osekaným prutem. Aby z něj byla píšťala, natož aby znělo oratorium, k tomu vede básníkova pouť více do hlubin.
Karel Šiktanc, básník
Karel Šiktanc
Básník a překladatel Josef Hiršal prý už před lety Karla Šiktance nabádal ke knižnímu vydání přesmyček, řeknuv: „Nepovídej, že je to jen tak, něco v tom zakletýho je“. To určitě. Je to zábavné, vtipné i napínavé, sledovat a zkoušet, jak se svazují slova a drobným postrkem se z nich vyloupne něco dalšího - jak z pecky jadýrko. Oproti tomu báseň? To je zas jiná pohádka.
