Vstup země do Severoatlantické aliance před pěti lety proběhl za enormního zájmu českého tisku. Deníky se předháněly v přílohách vysvětlujících historii a význam NATO a v den přijetí informovali zvláštní zpravodajové přímo z místa na prvních stranách pod velkými titulky oznamujícími definitivnost našeho členství. Dnes je situace nápadně jiná.
V Bruselu akreditovaní zpravodajové mají sice teoreticky za úkol sledovat NATO stejně jako Evropskou unii, většinu jejich úsilí však vyplňující unijní témata. Hospodářské noviny přinesly solidní zvláštní přílohu k našemu pětiletému členství, ale činnost Aliance například na Balkáně a v Afghánistánu se odehrává za méně než vlažného zájmu. Přitom poslanci mohou v blízké budoucnosti rozhodnout o vyslání našich jednotek do Afghánistánu a na Balkáně své vojáky už máme. Nelze tedy říci, že se nás podobné operace bezprostředně netýkají.
Proč tomu tak je? Příčin může být několik. Pokusím se pojmenovat tři. Zaprvé, zpravodajství hlavních českých médií se od roku 1999 kvalitativně proměnilo. Klesající náklady a nástup internetu přiměly zejména velké deníky položit důraz na dramatičnost, okamžitou přitažlivost a zábavnost toho, co pokrývají. Deníky - Mladá fronta Dnes, Právo, Lidové noviny a Hospodářské noviny - se sice co do počtu čtenářů nemohou rovnat se sledovaností televizí, jsou však důležitými orientačními body pro další novináře a tvůrce veřejného mínění. Televizní editoři se orientují podle nich (stejně jako podle agentur a internetu). Že z deníkového zpravodajství mizí soustavnost a komplexnost tedy nemůže nemít vliv na celou žurnalistickou scénu.
Druhý důvod s prvním souvisí. S výjimkou pražského summitu v roce 2002 nenabízí činnost NATO dramatické okamžiky, jež by zaručovaly místa na prvních stranách a v prvních minutách elektronického zpravodajství. To je bezesporu dobře, neboť po užitečnosti organizace typu Severoatlantické aliance politikové sahají tehdy, kdy je situace vážná a všechny ostatní prostředky selhaly.
Což naznačuje třetí příčinu. NATO samotné dnes mění charakter. V době, kdy jsme jako republika podávali přihlášku a postupně se k členství přibližovali, vnímala česká veřejnost NATO ještě reziduálně prizmatem studené války. Přesněji, jako vítěze této války, jako “nejsilnější spojenecký svazek v historii.” V průběhu devadesátých let se však Aliance transformovala v nástroj kolektivní evropské bezpečnosti, podílí se na demokratické integraci kontinentu a počátkem nového století se odhodlala k působnosti mimo evropskou “strategickou scénu (strategic theater)”.
To je revoluční proměna, vždyť třeba Německo, jehož politický mainstream si po desetiletí vůbec nedokázal představit řešení nějaké otázky silou, dnes vysílá vojáky Bundeswehru do afghánských pouští a roklin. V Evropě se tedy děje něco strategicky podstaného, což však z velké části uniká pozornosti našich novinářů.
Proměna Aliance by si zasluhovala víc mediální pozornosti, než se jí dostává, vyžadovalo by to však soustavnější a komplexnější sledování toho, co a proč dělá. Proto vznikla Česká euroatlantická rada.
Na ustavující valné hromadě 24. února zvolila za svého předsedu Alexandra Vondru, bývalého náměstka ministra zahraničí a velvyslance ve Spojených státech. ČER se bude věnovat zlepšení komunikace mezi laickou, odbornou a vojenskou veřejností tak, aby každá občan, jenž o to projeví zájem, mohl být kvalitně informován o otázkách transatlantické vazby, strategického spojenectví a činnosti Aliance, jež garantuje a dlouho ještě bude garantovat bezpečnost České republiky.
