Račte si vybrat
O knizeBenjamin Tuček: VKV (velmi krátké vlny) K vydání připravil Ondřej Kavalír, fotografie autora Marek Najbrt. Labyrint, Praha 2009, edice Fresh, svazek 12, 136 stran, doporučená cena 175 korun. |
"Žánr velmi krátké povídky nejčastěji v rozsahu do jedné strany je velice specifický. Může sloužit jako stylistické cvičení, může přinést nečekanou pointu, a být tak jakousi delší anekdotou, může být i pouhým záměrným fragmentem, zvětšeninou v situaci, kdy se autor nemíní nořit do budování děje a postav. K té třetí poloze vesměs patří i Tučkovy povídky z knihy nazvané VKV (velmi krátké vlny).," pravil Ivan Adamovič v Lidových novinách., "V pětasedmdesáti zvětšeninách je také značné množství balastu, jako by autor do knihy zařadil i své letmé nápady, z nichž by někdy v budoucnu mohl být ucelený příběh, ale zatím nejsou ničím víc než oním nápadem, momentkou. Jindy Tučka zrazuje pubescentní příchylnost k povrchnímu surrealismu či neukázněnost, s níž se do těchto textů vkrádá samoúčelná grotesknost. Bylo by zajímavé vědět, zda texty pocházejí z delšího časového rozmezí. A také zda je autor obeznámen s podobně laděnými Ledovými povídkami od Jacquese Sternberga, které zde byly v malém výběru představeny před nějakými dvaceti lety v revue Světová literatura."
Co praví autorCo mikropovídka po svém autorovi vyžaduje? Snad koncentraci, zkratku, empatii, poezii. Volume doleva. A co po čtenáři? Nehledat souvislost tam, kde není, a být naladěn na stejnou vlnu. Volume doprava. Právo, 1. října 2009 |
"Tuček představuje výjimečný zjev na současné tuzemské literární scéně, neveze se na žádné módní vlně, neřadí se k undergroundu ani není l´artpourl´artistou uzavřeným ve slonovinové věži svých pocitů a vizí," rozplýval se Alex Švamberk na Novinkách.cz. "To ale neznamená, že by Tuček byl zjevením bez kořenů. Mnohé absurdní situace jsou jako vytržené z raného Hrabala řízlého Bukowským, když psal o životě na Kladně nebo v Libni, byť Tuček je tvrdší a rozhodně méně pábitelský, což je dáno i sevřeností textu. Jeho pohled na vztahy má zase leccos z Kunderových Směšných lásek. Absurditou, v níž si libuje, však má nejblíže k Ivanu Vyskočilovi, i když neodráží tíživost života ve zdánlivě monolitické společnosti ovládané jedinou mocenskou strukturou, ale v kaleidoskopické postmoderní současnosti postavené na konzumu. (…) V každém případě se už dlouho na tuzemské literární scéně neobjevil tak osobitý autor a mimořádný zjev."
"Přestože jsem se na VKV těšila jako na lehké, osvěžující čtivo pro konec prázdnin, jak jsem byla zvyklá z dosavadních jedenácti počinů pestré edice Fresh, v níž vyšla dílka novinářů Šimona Šafránka a Jana Malindy, dýdžeje Tobiáše Jirouse, scenáristy Marka Epsteina nebo překladatelky Báry Gregorové, nedočkala jsem se ničeho než lehkého zklamání?" napsala Kateřina Kadlecová do Reflexu a těmi slova prozradila, že edici Fresh fakticky nezná, protože "lehké, osvěžující čtivo" v této řadě nevychází, a říct to právě třeba o knize Báry Gregorové je čirý blábol.
Záruční doba různého trvání
V citaci protiřečících si recenzí Tučkovy prvotiny by šlo ještě pokračovat. Různost čtení, odlišnost názorů je pochopitelná, to patří k lidské přirozenosti. Nicméně od lidí, kteří své názory na dílo šíří veřejně a nechávají si za to platit by se slušelo zařadit recenzovanou věc do nějakého "ověřitelného" kontextu, a nefantazírovat. Jestliže neexistuje vůle k pojmenování toho, na jakou půdu tvůrce vstupuje, vedou Tučkovy krátké, oproštěné, interpretacím otevřené texty k úplné erupci svévolných dedukcí. Přitom několikařádkové, několika odstavcové či několikastránkové Tučkovy miniatury nezjevují se tu bez návaznosti na tradici – bez ohledu na to, zda ji tvůrce zná, či nikoliv. Ivan Adamovič jmenuje Ledové povídky Jacquese Sternberga. Ale je třeba jít hlouběji: kupříkladu k Minutovým románům Rakušana Petera Altenberga (1859-1919), které vyšly česky v roce 1958, ke svazku Krásná neznámá (1981) Francouze Alphonse Allaise (1854-1905) či ke stovce krátkých absurdních či paradoxních příběhů, "malých románových epopejí" Centurie (česky 1984) Itala Giorgia Manganelliho (1922-1990).
Ve vztahu třeba právě k těmto titulům (nebo k jiné sestavě knižních souborů miniatur) je užitečné Tučkovy "velmi krátké vlny" poměřovat, ptát se, v čem jsou jiné, kam se v rámci toho žánru – či přesněji výrazu – posunulo Tučkovo psaní, v čem je ten autor signifikantní pro naši dobu, pro současnou citlivost, pro stávající rozpoložení. Posun u VKV tkví kupříkladu v tom, že zatímco Altenbergovy a Allaisovy texty často jsou skutečnými črtami (běží o obrázky z dobové Vídně, respektive Paříže), Tučkovy fragmenty jsou modelové, fabulované a nejednou ponechané u jediného nápadu-zápisu. Kupříkladu: "Býval jsem vývojářem v Legolandu, teď pracuju jako herec na volné noze, jsem genderový muž, starám se op rodinu, jsem vzorný manžel, v něčem jsem lepší než moje manželka. Mám rád vášnivý sex. Občas. Hledám lásku. A Ty?" (Inzerát).
Ale ani jen několikařádkový text nemusí u Tučka nutně znamenat plochost spokojující se s legráckou, s frkem. Viz Odpovědnost: "Věřil, že nese odpovědnost za celý svět, a měl panický strach, že selže. Miliardy lidských osudů na něm visely, ráno se vždycky praštil do hlavy o oblohu. Jeho nebe bylo totiž nízko a dalo pokaždé šílenou práci ho zvednout, aby ostatní mohli dýchat."
"Záruční doba" Tučkových miniatur tedy neodvisí nutně od délky; nacházejí se v jeho knize hlouposti kraťoučké i delší, stejně jako se v ní vyskytují dobré věci několikařádkové i několikastránkové. Jeví se mi to tak, že kdyby Benjamin Tuček takovéhle miniatury ještě několik let sepisoval, vršil a pak je znovu probíral a přísně selektoval, že by se v celku knihy pak vyskytlo méně schválností a křečí. Ale to by ten svazek už možná nebyl "fresh"; ta nevyrovnanost byla ne snad přímo záměrem, nicméně důsledkem, s nímž se počítá.
Když už celá tenhle recenze volá po vymezování se, pak na jejím konci dodejme, že Benjamin Tuček je současný, dnešní tím, že – na rozdíl od jmenovaného experimentující Itala – staví své texty na pozorném vidění, kdežto Manganelli na brilantním přemýšlení a na průzkumu možností jazyka. Tuček črtá obrazy, Manganelli brousí úvahy. A ještě něco: ačkoliv postavy v Tučkových miniaturách jsou nezřídka svírány neurózami, fóbiemi, přetlaky (včetně sexuální zadrženosti), nepůsobí ty povídky coby výkřiky zoufalcovy, coby volání o pomoc, coby záznam krajností, nýbrž jako více či méně zábavná galerie drobných vyšinutostí.