Jde o to, aby se našli rozumní lidé, kteří jim to ne zakážou, ale alespoň vysvětlí.
Je to z mé strany xté opakování, ale znovu říkám, že mi nejde o měření teplot a o zpochybňování toho, že jsou v posledních letech vyšší než v období od 40. do poloviny 70. let minulého století, kdy se lidem zdálo, že se blíží nová doba ledová.
Globální měření průměrné teploty je sice věc obtížná (omezený počet meteorologických stanic, nestejnoměrné zastoupení pevniny a moře, sporná vypovídací síla jakéhokoli průměru, rozdíly teplot v prostoru i v průběhu jakékoli časové jednotky, za kterou se průměr počítá, atd.), ale v tomto ohledu není důvod vést polemiku. Tu ať si vedou meteorologové mezi sebou.
To první a to druhé
Meteorologové však musí přizvat klimatology a další přírodní vědce, aby dodali argumenty o tom, zda jde o jev nový, o změnu trendu, o běžný výkyv, o část cyklického pohybu, o jev krátkodobý či dlouhodobý, a v tom – jak mohu alespoň zvnějšku sledovat – přírodovědci jasno nemají.
Na straně jedné někteří tvrdí, že existuje "vědecký konsenzus" o tom, že je to jev nový, přírodou nevysvětlitelný (a proto člověkem způsobený), a na straně druhé je nemálo těch, kteří dokazují, že tomu tak není, že je to jev "přírodně" vysvětlitelný a že je v probíhajícím oteplování úloha člověka malá, ne-li úplně zanedbatelná.
2500 vědců seskupených kolem OSN organizovaným mezivládním panelem IPCC říká to první, 4000 vědců podepsaných např. pod Heidelberským apelem říká pravý opak.
Ať je to, jak je to, žádný konsenzus v této věci neexistuje, a i kdyby existoval, nebyl by důkazem.
To není doménou ekonomů a zástupců dalších společenskovědních oborů. Ti si kladou otázky jiné.
Ptají se, jak moc bude ten či onen přírodní jev, např. oteplování, vadit, jaké bude mít důsledky, jaké budou náklady na adaptaci, resp. jaké by byly náklady takový jev eliminovat. To není doména přírodních věd.
Kontext a problémy
Ekonom ví hlavně to, že každému problému musí dodat kontext, míru, váhu. Ukážu to na jednom náhodném příkladu. Známý chicagský profesor Richard Posner, s jehož názory se jinak často shoduji, v článku Disaster Insurance (Hoover Digest, č. 2, 2007) říká, že je s klimatem třeba něco dělat, protože zvýšení teplot způsobí i zvýšení mořské hladiny.
A to za sto let asi o dvě stopy (poslední IPCC zpráva však říká, že jen o 14–43 cm), a že to bude znamenat např. vynucené stěhování několika desítek milionů lidí (str. 45).
To vypadá na první pohled hrozivě. Je to přestěhování několika Českých republik.
Další kontexty
Pokud se trochu zamyslíme a přidáme "kontext", zjistíme, že je to zhruba půl procenta obyvatel světa, a hned nás musí napadnout, že se ročně v průměru určitě stěhuje více než půl procenta lidí.
Ale toto se má stát v průběhu nikoli roku, ale jednoho století, čili ročně to bude jedna setina tohoto množství, což je pět tisícin procenta lidí na světě! To je zcela zanedbatelné množství.
Ekonomové přidávají další kontexty: technický pokrok, lidskou adaptabilnost, narůstání bohatství (a tím vzdalování lidstva od subsistenční úrovně, což mu umožňuje "velkorysejší" zacházení s přírodou).
Lidský kapitál
Jejich hlavní nástroj pro toto dodávání kontextu je tzv. diskontování budoucnosti neboli dávání různým jevům v čase adekvátní váhu. Tisícikoruna dnes je "více" (i když zůstane ve formě stejné bankovky či stejného zápisu na účtě) než tisícikoruna za deset let – říká nejen ekonomická teorie, ale i zdravý lidský rozum.
Ale nejen tisícikoruna. Můj život dnes a můj život za dvacet let? Dávám jim ve svém rozhodování stejnou "váhu"? Kdyby ano, určitě bych já – i kdokoli jiný – vyslyšel všechny rádce zdravé výživy a choval bych se úplně jinak.
Je to, že student nedostatečně (z pohledu rodičů) investuje do svého "lidského kapitálu", jen a jedině jeho hloupost, nebo je to jeho výrazné preferování dneška před zbytkem jeho vlastního života?
Elementární racionalita
Takovýchto příkladů by bylo možné dávat mnoho. Ve všech z nich působí magie diskontování, tedy hodnocení užitku, který plyne z nějakého dnešního chování vůči zítřku. To není mylná lidská krátkozrakost, to je elementární lidská racionalita. A na té stojí ekonomie.
Ekonomové se proto – bez výjimky – shodují v tom, že diskontní míra je klíčovým parametrem jakéhokoli veřejného, tedy politického rozhodování o reakci člověka (eventuálně celého dnešního lidstva) na možné globální klimatické změny. V tom mezi nimi rozdíl není.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Garry Becker ukazuje, že "i při relativně nízké diskontní míře ve výši tří procent budou důsledky globálního oteplování pro užitek generace žijící za padesát let ode dneška ´vážit´ pouze jednu čtvrtinu toho, kolik by to bylo pro generaci dnešní.
Jiné názory
U generace za sto let to bude již pouhá jedna šestnáctina". (An Economist Looks at Global Warming, Hoover Digest, č. 2, 2007, str. 51)
Diskontní míra vyšší či nižší s těmito propočty – a přesně o ně jde v počítačových simulacích dnešních popularizátorů myšlenky globálního oteplování – dělá naprosté divy.
V čem se mezi sebou ekonomové zásadně liší, je jejich názor na velikost oné diskontní míry. Bádají o tom již celá staletí, ale koneckonců se vždy stejně skončí u jednoho ze dvou extrémů.
Co si vybrat?
Jeden z nich se velmi silně projevuje v známé Sternově zprávě, která v podstatě mezi dnešní a budoucí generací nedělá žádný rozdíl. Doslova se tam říká: "Budou-li příští generace vůbec existovat, předpokládáme, že mají stejný nárok na naši etickou pozornost jako generace dnešní."
Z toho samozřejmě plyne nulová diskontní míra.
Druhým extrémem je postoj říkající, že investice do předcházení klimatickým změnám jsou na úkor jiných investic, a že je proto do jakékoli seriózní analýzy nákladů a výnosů třeba zahrnout "náklady příležitosti kapitálu" a těmi je tržní úroková míra.
Co si z toho vybrat? Věřit trhu (a jeho etice), nebo etice věrozvěstů globálního oteplování? Více bych věřil trhu (a jeho úrokové míře) a méně elitářům vyspělého a bohatého světa, kteří chtějí, aby měla diskontní míra nulovou (nebo skoro) hodnotu.
