Ještě nedávno jsem měl dojem, že se v našem jazzu příliš mnoho nového neděje. Byl tu neo-bopový mainstream s chorusovými sóly, občas okořenými mírně novátorskými postupy, anebo evropská škola ECM, která tomu dodávala kompoziční směrování a ucelení evropské (nebo i jiné, „globální“) hudební tradice. V obou směrech vznikaly profesionálně dobré, přijatelné i potěšitelné nahrávky - ale nic z toho v podstatě nenaznačovalo zárodek něčeho, co by mohlo anoncovat poněkud jiný přístup, jaký v dějinách jazzu postupně vytvářel proměňující se „styly“.
Beata Hlavenková, pianistka, aranžérka a skladatelka
Teď se mi však na stole sešla dvě alba, která by signál něčeho nového mohla naznačovat. To druhé zatím neprozradím, nechám si je na příští recenzi. Začněme od nyní už obecně uznávaného, téměř klasického profesionálního pólu: Jaromír Honzák (1959), v osmdesátých letech člen tehdy špičkového souboru Naima a od následující dekády guru nastupujících generací, představuje na novém CD svou skupinu Face of the Bass. Jejími členy jsou dnešní třicátníci zosobňující tažnou sílu stávající tuzemské jazzové scény: Beata Hlavenková a Michal Nejtek střídají na jednotlivých nahrávkách klasické piano, Fender Rhodes a další klávesové nástroje, Marcel Bárta soprán sax a basklarinet, a Roman Vícha bicí a perkuse.
Kombinace elektronických keyboardů poněkud připomíná poslední album Najponka s Ondřejem Pivcem. Důležitější je však na novém Honzákově albu je způsob stavby, který se vymyká oběma v úvodu zmíněným postupům dnešního jazzu. Na místo klasických „chorusů“ (pozn. red.: chorus je v jazzu označení pro stavební jednotku skladby, písničkový refrén či nebo harmonické schéma, na který či na které se improvizuje a celek je vytvořen řazením těchto chorusů) zde nastupují kratší modely. Ty se na albu k sobě řadí jakýmsi přidáváním: po melodické frázi nebo sólu může nastoupit podobně dlouhý, zvukově odlišený vstup rytmického charakteru. To všechno drží pohromadě jako souvislý sled, podporovaný ještě jemnou prací s dynamikou, která jednotlivé pasáže odlišuje a současně spojuje, obdobně jako barva zvuku (kupříkladu v Nejtkových skladbách Night Peace nebo Bowers). Repetitivnost - práce s opakováním, z něhož občas díky novému zvuku nebo změně napětí vyrůstají pečlivě odstupňované gradace i uvolnění - se tu stále znovu vrací.
Obal alba skupiny Face Of The Bass
Na sedmi originálech zastoupených na albu se podílí čtyřmi tituly Honzák, dvěma Nejtek a jedním Hlavenková. Zdá se však, jako by společný koncept zcela sdíleli, což platí i pro jejich způsob hry. K tomu přistupují ještě dva tituly ze skandinávské školy, ovšem v Honzákově aranžmá, které jim vtiskne koncepci patrnou na celém albu. Převládá atmosféra klidu a umírněnosti, bez vrcholů jazzového „vaření“, avšak momenty skutečného vzrušení i uklidnění se tu střídají podle výstavby jednotlivých čísel.
O albuFace Of The Bass Skladby: CD, stopáž 51.20, vydala firma Animal Music. |
