Spojené státy čím dál naléhavěji volají po odzbrojení Severní Koreje. Dělají to způsobem, který v Bílém domě převládl po příchodu prezidenta Trumpa. Tedy prvoplánově, hrubě, nešikovně.
Na druhé straně severokorejský režim prohlašuje, že se jaderné zbraně za žádnou cenu nevzdá, protože v ní vidí jedinou reálnou záruku svého přežití. A odpovídá proto Spojeným státům neméně ostře. Svět tak může v přímém přenosu sledovat výměnu hrozeb a urážek, v posledních letech skutečně nevídanou.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul České republiky v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Počátky severokorejského jaderného programu spadají do 60. let 20. století, kdy Sovětský svaz a Čína pomáhaly KLDR s budováním tzv. mírového jaderného programu. Poté, co země a její odborníci získali základní vědomosti z oblasti jaderné fyziky, režim přestal skrývat svůj zájem na vytvoření jaderné zbraně.
V 80. letech Pchjongjang zahájil praktické kroky k získání potřebných technologií. Pod mezinárodním tlakem se sice připojil ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT), ale poměrně brzy se ukázalo, že údaje o svém jaderném programu, které předložil Mezinárodní organizaci pro atomovou energii (IAEA), nebyly pravdivé.
Bylo zřejmé, že Severní Korea vytváří nedeklarované zásoby zbrojního plutonia. V roce 1993 se proto severokorejský jaderný program dostal poprvé na program jednání Rady bezpečnosti OSN.
Už v té době to byly především Spojené státy, které se snažily zbavit světové společenství rostoucí hrozby a nabídly KLDR program výměny dvou grafitových reaktorů za reaktory lehkovodní, které byly méně vhodné pro zbrojní účely. Severní Korea také měla každoročně dostávat 500 tisíc tun topného oleje. Na podporu uvedeného programu následně USA, Japonsko a Jižní Korea založily Organizaci pro energetický rozvoj Korejského poloostrova, ke které se později připojila i Česká republika.
Přesto, že výstavba lehkovodních reaktorů byla zahájena, v důsledku neplnění severokorejských závazků nebyla nikdy dokončena a organizace jako taková ztratila smysl existence po roce 2003, kdy KLDR odstoupila od NPT. V roce 2005 pak Severní Korea oznámila vlastnictví jaderné zbraně.
Dalším pokusem o sjednocení mezinárodního společenství v zájmu zastavení severokorejského jaderného programu byly tzv. šestistranné rozhovory, zahájené v roce 2003. Během nich se za stůl posadily nejen oba korejské státy, ale také USA, Japonsko, Čína a Rusko. KLDR za podpory Číny a Ruska opět sehrála známý part, v jehož rámci z počátku zdrženlivě souhlasila s požadavky na zastavení svého zbrojního programu výměnou za masivní zahraniční pomoc. V roce 2009 ale prohlásila, že je uražena mezinárodním odsouzením svých raketových testů a od rozhovorů odstoupila a vypověděla ze země všechny inspektory IAEA.
Od té doby se bohužel nic zásadního nezměnilo. Svět se i nadále nedokáže dohodnout na opatřeních, které by donutily Severní Koreu, aby se zbavila jaderných zbraní. A to přesto, že jaderné zbrojení KLDR slovně odsuzuje celé mezinárodní společenství, včetně Ruska a Číny. Moskva a Peking totiž až do poslední doby odmítaly přijetí takových sankcí, které by skutečně citlivě zasáhly severokorejský režim.
Vnitřně rozporná pozice obou zemí tak sice odsuzuje Pchjongjang za vytvoření jaderné zbraně, ale zároveň toto zbrojení omlouvá údajnými legitimními bezpečnostními obavami severokorejského režimu. A co hůř – svou spoluprací v řadě oblastí tento režim výrazně podporují a jeho zbrojení fakticky umožňují.
Tichá podpora Kimovské dynastie je zdůvodňována tím, že si Peking ani Moskva nepřejí zhroucení severokorejského režimu, které by patrně vyvolalo humanitární katastrofu a silnou migrační vlnu. Ve svém důsledku by pravděpodobně také vedlo ke spojení obou korejských států. Tedy k posílení země, která je už nyní pro Rusko i Čínu výraznou konkurencí. V tomto smyslu je jejich počínání možné pochopit, ale nikoli omluvit.
Ve hře totiž nejsou jenom nějaké obecné ekonomické zájmy Ruska a Číny, ale konkrétní bezpečnost celého mezinárodního společenství. Na celé planetě patrně neexistuje iracionálnější režim, než je ten severokorejský. A představa, že Kim III. disponuje reálně použitelnou jadernou zbraní, proto patří mezi nejhorší noční můry současného světa. Mimo jiné i proto, že ji konec konců nemusí použít sám. Úplně by stačilo, kdyby jadernou zbraň prodal někomu, jako je Islámský stát nebo al-Kaidá. Pak bychom na doby, kdy na nás teroristé útočili „jenom“ výbušninami, střelnými zbraněmi, noži, nebo nákladními auty, vzpomínali jako na časy idylického bezpečí.
Omlouvat Kimovo zbrojení údajně legitimními bezpečnostními obavami je také nesmyslné. Čeho by se měly tyto obavy týkat? Vnější bezpečnosti? Představě, že by KLDR hrozila agrese ze strany Jižní Koreje, nebo Spojených států, může věřit snad jen oficiální propaganda Pchjongjangu. Problémem severokorejských elit nejsou jiné státy, ale naprostá zvrácenost a nekonkurenceschopnost jejich vlastního režimu. Ten se může u moci udržet pouze za cenu ohlupování a brutálního zastrašování vlastního obyvatelstva a je zřejmé, že takový stav nemůže trvat věčně. V tomto smyslu Kimův režim jistě čelí hrozbě zániku, ale jaderná zbraň mu přitom nijak nepomůže. Co hůře – učiní jeho konec mnohem krvavější.
Je tedy nanejvýš žádoucí, aby světové velmoci zapomněly na vzájemné rozpory a přestaly si dělat naschvály. Je na čase, aby společně přikročily k reálným akcím, ke kterým jim dává mandát Charta OSN. Pokud nepomohla desetiletí verbálních apelů, je třeba přikročit k použití síly. Není důležité, kdo zákrok provede. Může to být například Čína, nebo nějaká koalice ochotných, na které se bude podílet Peking, Moskva i Washington. To důležité je sebrat Kimovi jeho nebezpečnou hračku. Dříve než ublíží sám sobě i celému světu.
