Jestliže tento aforismus po prvním roku druhého Klausova prezidentského poločasu píše ten, kdo v devadesátých letech obdivoval jeho reformistický elán, není to úplně bláznivé.
Iluze o Klausovi za poslední rok ztratili i blízcí spolupracovníci. A to nejen ti, jejichž jména si okázale vymazal z mobilu. Jeden z nich mi řekl, že prezident se po druhé volbě doslova utrhl ze řetězu.
Druzí, kteří Klause kritizovali už v devadesátých letech, se smějí: Kdepak, to je pořád on. To jste si nevšimli jeho bezbřehého egoismu? Pořád používá touž taktiku. Vytvoří si nepřítele a pak ho rozstřílí. Nesnese být druhý.
Je však skutečně Klausův rok tak tragický? Většina lidí ho stále považuje za důstojného prezidenta, byť uznávají, že se o jejich starosti nezajímá. Neodráží se ve stále kritičtějším pohledu politiků a komentátorů na hlavu státu věčný boj levicových kritiků Klausovy reformy? Nebo zhrzenost Topolánkových lidí, které s opovržením odvrhl?
Odpověď je smutná. Klausův rok byl skutečně tragický.
Neběží teď o to, že posílá zdravice pidistraně inspirované irským podivínem Ganleyem. I když ve svém odboji proti Lisabonské smlouvě překročil Klaus hranice základní politické slušnosti, nejhůře se provinil vůči Topolánkovi.
Nejde o to, že by Topolánek byl nějaký chudák. Ne že by si kopanec nezasloužil. Ne však zezadu a od člověka, kterému pomohl. Bez Topolánkova úsilí by totiž nebyl Klaus dnes prezidentem.
Premiér dokázal spolknout antipatie a zachoval se jako rozumný politik. Nasadil síly pro možnost, jež mu sice nemusí být po chuti, ale je nejméně špatná.
Politika je hodně tvrdý job, ale aby se zcela nezhroutila, musí mít – byť volná – pravidla. To zásadní je, že když mi někdo pomůže, nepodrazím ho.
Klaus něco takového Topolánkovi udělal v jeho nejtěžší chvíli. Šel otevřeně (a hlavně skrytě) proti němu po krajských a senátních volbách.
Když viděl, že se mu nepodaří Topolánka nahradit věrným Bémem, zřekl se na sjezdu ODS teatrálně funkce jejího čestného předsedy a jal se podporovat antievropskou stranu Petra Macha. Není divu, že nikomu z delegátů za otce zakladatele slza neukápla.
I ve věcech méně důležitých se Klaus chová víc než jako sebevědomá hlava státu jako vrtošivý profesor na odpočinku, který má nejlepší léta dávno za sebou.
Jeho legrační horlivost proti plastice Davida Černého a servilní touha po omluvě Bulharům braly dech. Důvody, proč podepsat cenzurou zavánějící zákon, který zakazuje zveřejňování odposlechů, zas byly neférové.
I ti, kdo říkají, že takový byl Klaus vždycky, připouštějí, že některé rysy jeho osobnosti zbytněly. Pro zdánlivě nevysvětlitelné chování pak hledají občas vysvětlení z rodu konspiračních teorií. Ti, kdo Klause nejvíc nenávidí, označují ho už nepokrytě za ruského agenta, který hájí Putinovy zájmy.
To je podle všeho stejně podložené jako tvrdit, že newyorská dvojčata zničila CIA. Jestli Klause něco spojuje s Ruskem, tak poslední dobou to, že si vede jako smutný hrdina z Gogolových komedií.
Vysvětlit se to dá racionálně. Prezident skutečně považuje Evropskou unii za ztělesněné zlo. V Lisabonské smlouvě vidí odpoutaného ďábla a vede svatou válku.
Venezuelanům zůstane Chávez možná do roku 2050. Nám Klaus už jen čtyři roky. Neskuhrejme tedy a užívejme si jeho podivínství. Takového prezidenta už mít nebudeme!
