Pokud bychom mu chtěli odpovědět skutečně odpovědně, nezbylo by než říci: Ne, nevedeme. Skutečně se spíše než argumenty k vážné debatě shánějí plivance na protivníka. Těžko říci, zda je prvotní příčinou tohoto stavu první část Klausova dotazu, či jeho druhý díl.
Je to jako se slepicí a vejcem. Buď se hledají malicherné záminky pro špinění a útoky, a kvůli tomu není chuť a čas k vážné debatě, nebo je to naopak – neumíme takový diskurz vést, a utápíme se proto v povrchních sporech a urážkách.
Nicméně se zdá, že přišla doba, kdy bychom si některé věci měli skutečně ozřejmit. Vždyť nedostatek takových debat vede nezvratně k tomu, že na zdejším veřejném hřišti poletuje mezi soupeři mičuda jakýchsi "českých národních zájmů".
Čí je to vlastně zájem?
Mnozí (včetně pana prezidenta) ji používají k razantním smečím a lstivým ulitím a tváří se, že nevidí, jak je ten míč prázdný a pro opravdovou hru k nepotřebě. Argumentačně je v této situaci užití pojmu "národní zájem" asi tak stejně silné jako "důkazní" tvrzení: Jak ví každé malé dítě...
Sotvakdo řekne, že země nemá své vyhraněné zájmy, jež není třeba hájit a s nimiž není nutno učit se nakládat. Ale jaké ty zájmy jsou?
V našem veřejném prostoru tyto "zájmy" často mazaně zakrývají interesy osobní nebo skupinové. Není nic snadnějšího než označit užitek svůj či své tlupy za "národní potřebu". A žádat společnost, aby jej tak přijala a přizpůsobovala mu své aktivity.
Naopak stejně lehce lze jakékoliv tužby politického i osobního soupeře označit za "národním zájmům" škodící – protivník stojí na pranýři coby národní vyvrhel, ba zrádce.
Občan jen civí
Případně ignorant nebo diletant. Netřeba pracně shromažďovat argumenty, hoďte vyfouknutým míčem! Kdo chce psa bít, "národní zájem" si vždycky najde. Navíc fanfára "národních zájmů" zní vznešeněji než slova "mělo by to být takhle, protože se mi to hodí".
Stále frekventovanější sousloví "národní zájmy" je bezobsažná floskule použitelná ke všemu. I ke Klausem zmíněné "zámince k politickému útoku". Pan prezident to musí vědět, také on sám tak občas činí. Je až s podivem, jak si kdekdo osobuje právo definovat, co vlastně jsou národní zájmy.
Pro jednoho je jimi kupříkladu utužování evropského svazku až po přikrčení se pod bruselským pantoflem. Pro druhého je to zase evropské rozvolnění až promiskuitní – do všech možných vztahů a pseudovztahů. Občan civí, jak široké jsou zájmy pospolitosti, jejíž je součástí.
Kdo neskáče, není Čech
Bezbřehost takových interesů má za následek jejich neuchopitelnost. Z nedávno minulé praxe můžeme se třeba ptát, zda takzvaná česká cesta privatizace byla v "národním zájmu". Nebylo by bývalo lepší ve jménu blaha národa mnohé velké podniky prodat do cizáckých rukou?
Možná by dodnes vyráběly a nezašly by na úbytě, zavedené tam pod kormidly národních managementů. Takových příkladů rozporuplnosti pojmu "národní zájem" a jeho výkladů lze snést habaděj. Vlastně možná jediným nediskutabilním národním zájmem je nějaké sportovní vítězství.
Ale pak je moralistní pohoršení nad sloganem: "Kdo neskáče, není Čech!" vlastně neslušné. Není takové skákání nejopravdovějším národním zájmem?
Podle čeho se budem zařazovat?
Bohužel, obecenstvo na vějičku "národních zájmů" stále slyší. Proto začne-li znít písnička národních zájmů zvlášť naléhavě, je třeba se mít na pozoru, abychom při té nápadné muzice nenápadně o něco nepřišli.
Myslím, že jedním z důvodů, proč musíme odpovědět negativně na Klausovu otázku, zda se vede pořádná diskuze o nás samých, o naší zemi, o našem místě v Evropě, je zájem mnohých, aby se tato debata nekonala.
Lépe je přece nabubřele užívat bezobsažného termínu "národní zájmy" a v jeho jménu zařazovat lidi a myšlenky do těch chlívečků, do kterých se to právě hodí.
