Jásají, když nepropouští lapky z hladomoren a místo cizího si pořídil domácí kočár. Jen po hospodách scházejí se magistři a scholárové a plivou jed.
Všichni krom nich by byli šťastni, kdyby ten hrad stál na osamělém ostrově uprostřed moře, a ne v malé zemi obklopené velkým světem.
Když opustíme řeč pohádek: jen zarytí nepřátelé mohou Klausovi upřít, že doma hraje prezidentský part elegantně. V zahraniční politice je však slabší. Jeho neúspěch má jeden kořen nesympatický, zápecnický jiráskovský nacionalismus, a druhý úctyhodnější, neschopnost se chovat diplomaticky.
Kvůli těmto vlastnostem či názorům se Klaus ve své zahraniční politice pohybuje ne jako král, ale jako venkovský chasník. Prezident nemá rád Evropskou unii. Jestliže říká, že tam musíme, říká to se stejným nadšením, jako by říkal: Já už se tomu zubaři nevyhnu.
Problém není v tom, že si to myslí, je v tom, jak profesorsky svrchu dává svou nechuť najevo na zahraničních cestách i jako prezident země, jejíž občané jsou naladěni opačně. Stojí na mytických pozicích, když tvrdí, že členstvím v unii ztrácíme suverenitu a že demokracie může existovat jen v národních státech. Přeceňuje schopnost republiky obstát v globální konkurenci.
Podobně: nikdo mu nemůže vyčítat, že není nadšen americkým tažením do Iráku. Jeho roztržka s vyslancem Stapletonem však pramenila z něčeho jiného. Své pochyby dal prezident najevo s typicky klausovskou krutou ironií.
V diplomacii nedokáže to, co doma - postavit zeď mezi intelektuálním provokatérem a státníkem sledujícím zájmy země. Náš Honza, když se stane králem, na buchty a kyselo nezanevře. Neměl by ale cizí panovníky zesměšňovat, když to nejedí. A nejen proto, že jsou mocnější.
