Prezidentův dopis k policejním odposlechům
Dopis adresovaný premiéru Stanislavu Grossovi
Policie zveřejnila analýzu odposlechů na začátku ledna. Policejní experti v analýze došli k závěru, že je vše v pořádku. Odposlechy jsou prý efektivní a používají se v souladu se zákonem. - celé znění analýzy zde
Prezident Václav Klaus následně analýzu zkritizoval. Ve středu kvůli tomu dokonce napsal premiéru Grossovi. "Vzhledem ke spekulacím, co je skutečným obsahem dopisu prezidenta o policejních odposleších, jsme se rozhodli ho zveřejnit," sdělil mluvčí Hradu. - více o kritice zde
Vážený pane předsedo vlády,
v prvním lednovém týdnu jsem obdržel Váš dopis, včetně dokumentu s názvem "Analýza úkonů dle § 88/1,3 tr. ř. odposlech a záznam telekomunikačního provozu a § 158d/3,6 tr. ř. sledování osob a věcí". Tento dokument jsem si pozorně prostudoval a je dobře, že aspoň v této podobě vznikl. Jde o zcela zásadní problematiku zajištění ochrany soukromí občanů České republiky a je téměř nepochopitelné, že je to zřejmě vůbec první materiál tohoto typu, který je u nás na toto téma k dispozici. Je nepředstavitelné, že pravidelná analýza odposlechů a jejich efektivity dosud neexistuje.
Tento dokument je však velmi obtížné nazvat analýzou. Je to kompilát řady vzájemně propojených i nepropojených, srovnatelných i nesrovnatelných čísel, tabulek a grafů, po jejichž uvedení žádná skutečná analýza nenásleduje. Pokus o závěr na straně 38 nemá oporu v obsahu předloženého textu a je zcela aprioristický. Proto tento text musím odmítnout jako nekvalitní, neúplný a nepodávající vyčerpávající odpovědi na otázky a pochybnosti, které měla v těchto věcech česká veřejnost i já. Dokument navíc nesplňuje formální podmínky úředního dokumentu, není datován, není uvedena spisová značka nebo číslo jednací, není podepsán žádným odpovědným pracovníkem. Je to zjevný výňatek z rozsáhlejšího dokumentu, zpracovávaného na několika místech. To dokazuje i několik druhů použitého písma.
Dokument nemohu přijmout i proto, že i z něho – přes všechnu jeho spornost – vyplývá, že je v České republice realizován vysoký počet odposlechů, aniž by byla dostatečně chráněna práva dotčených osob. Dokument jasně dokazuje, že počet odposlechů neustále a významně roste a že je nárůst odposlechů v České republice daleko strmější než v jiných zemích. Opačná argumentace, uváděná v dokumentu, není přesvědčivá:
- hodnotit podíl odposlechů vůči celkovému počtu vyšetřovaných případů (1,4 % v roce 2003) je nesmyslné, protože odposlechy nesmí být použity vůči všem typům trestných činů;
- srovnání se zahraničím je velmi nejasné jak vzhledem k nestejnému časovému období, tak vzhledem k odlišným právním úpravám v jednotlivých zemích a v neposlední řadě i vzhledem k velmi odlišnému počtu obyvatel. Srovnávat počet odposlechů v absolutních číslech v Německu, kde je osmkrát více obyvatel než u nás, nebo ve Francii a Anglii, kde je obyvatel pětkrát více, je neseriózní;
- zcela nepřesvědčivý je klíčový argument textu, že počet odposlechů roste ve vazbě na počet mobilních telefonů. Počet pachatelů trestných činů neroste s počtem mobilních telefonů. Dokument si navíc odporuje, když říká, že „výjimkou nejsou pachatelé mající postupně ve svém vlastnictví více než 30 mobilních telefonů s celkovým počtem až 200 použitých aktivačních karet“ (str. 17) a zároveň uvádí průměr méně než dvě odposlouchávané linky na osobu. Kdyby takoví pachatelé byli tak početní, projevilo by se to jistě i na průměru;
- vůbec není vysvětleno, proč v rámci odposlechů realizovaných teritoriálními útvary SKPV soustavně zaujímá první místo Jihomoravský kraj (v roce 2003 více než čtvrtina všech odposlechů v ČR), zatímco v Praze jen 15 %. Je to vzhledem k odlišnému objemu trestné činnosti nebo vzhledem ke způsobu povolování odposlechů v jednotlivých krajích?
- dokument operuje pouze s počtem zahájených odposlechů v roce, a tím v něm zcela chybí údaj o počtu odposlouchávaných telefonů, jejichž odposlech byl zahájen v předchozích letech;
- vzhledem k tomu, že v průběhu odposlechu jedné osoby dochází k odposlechu i osob dalších (v jednotlivých případech i několika desítek), je evidentní, že jde o zásah do soukromí občanů v daleko větším rozměru, než jaký naznačují čísla o zahájeném počtu odposlechů;
- poněkud úsměvný je závěr, že dvě třetiny odposlechů splňují „důvodný předpoklad, že byly sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení“ (str. 30), když nejsou uvedena kritéria pro hodnocení toho, co jsou „významné skutečnosti“;
- v dokumentu chybí údaje za rok 2004, kdy se podle veškerých předběžných údajů ukazuje, že došlo k dalšímu nárůstu odposlechů, řádově o jednu čtvrtinu.
Podstatné je ale i to, co tento dokument neobsahuje. Policie odposlechy evidentně obhajuje, ale zcela chybí starost policie o zajištění ochrany soukromí občanů. Dokument se vůbec nezmiňuje ani o zajištění vnitřní kontroly a dohledu nad dodržováním předpisů v této velmi citlivé oblasti. Formálně se mluví o bezpečnosti provádění odposlechů, což ostře kontrastuje s praxí, kdy se přepisy odposlechnutých hovorů objevují v médiích. Také se neuvádí, kdo kontroluje zničení pořízených záznamů, jaká opatření a sankce jsou používány pro případ porušení povinností, atd.
Je třeba udělat začít vytvářet analýzu pravidelnou a je třeba ji – oproti tomuto dokumentu – zásadním způsobem zkvalitnit a zobjektivizovat. Je především naprosto nezbytné, aby byla urychleně přijata zákonná úprava posilující ochranu soukromí občanů a nutící policii, státní zástupce a soudce, aby ke každému jednotlivému případu přistupovali pečlivěji a zodpovědněji. Jedině tak je možné dosáhnout vyšší právní ochrany občanů, do jejichž základních práv a svobod je touto cestou tak drasticky zasahováno.
Věřím, pane předsedo vlády, že tyto mé připomínky budou Vámi, ministrem vnitra a policejním prezidentem vzaty vážně a že se pokusíte zjednat nápravu.
Václav Klaus
V Praze dne 12. ledna 2005
