Pane prezidente, předpokládám, že si přesně pamatujete, co se stalo 10. prosince 1989.
Nemohu to zapomenout. Formálně jsem vstoupil do politiky a byl jsem jmenován federálním ministrem financí.
Ano, ten den abdikoval i komunistický prezident Gustáv Husák. To znamená, že uspějete-li ve volbě i teď, tak budete příští rok ve vysoké politice 20 let. To je dlouhá doba. Ještě pořád vás to baví?
Baví. A bude bavit. Ale kdyby mi to řekl někdo v tom prosinci 1989, tak bych se usmíval a myslel bych si, že to nemůže myslet vážně. Vy hovoříte o politice, jenže já jsem si jistý, že bych byl a vždy budu v něčem, co bych nazval veřejný život.
Nikdy vás nenapadlo, že už toho bylo dost? Že už nastal čas na klid, na čtení, psaní, na tenis či lyže?
Člověk, který každý den dokáže maximálně využít svůj čas, si tyto věci může nějak spojit.
Před pěti lety, v posledním rozhovoru před vaším zvolením prezidentem, který vyšel v Hospodářských novinách 27. února 2003, jste také řekl: "Je jasné, že jiná role vede k jinému chování, postaví-li vás na fotbalovém hřišti do role útočníka, obránce nebo brankáře, znamená to, že děláte úplně jiné věci." Musel jste dělat jako hlava státu jiné věci, než jste si myslel předtím?
Do jisté míry ano. Ale nejvíce se můj život změnil toho 10. prosince 1989. V prezidentském fungování jsem objevil řadu nových úhlů pohledu, co prezident smí a nesmí, co má a nemá, co musí a nemusí. To se zvnějšku před pěti lety stoprocentně odhadnout nedalo.
Jeden z vašich oblíbených autorů, francouzský ekonom Frédéric Bastiat, napsal esej Co je vidět a co není vidět. Všichni jsme toho viděli ve vašem případě za poslední léta hodně. Co však nebylo vidět?
Určitě ta každodennost. Nijak se tím neholedbám. Základem je však to, že ráno automaticky přijdu do normální práce. Žijeme sice teď prezidentskou volbou, ale já jsem zjistil, že tady mám k podpisu ještě šestnáct zákonů. To jsou velké stohy papírů, musíte je studovat, radit se, je to skutečně těžká a myšlenkově namáhavá činnost. A když to doděláme a vydáme o tom tiskovou zprávu, tak vím, že to téměř nikdo nezaznamená.
Bastiat ve svém eseji ilustruje život na osobě se jménem Dobroděj Sedláček. Nepředpokládám, že by právě vás někdo nazval Dobrodějem...
... nevím. To mě nikdy nenapadlo.
Myslím to nadneseně, ale obloukem to chci spojit s výkonem vaší funkce. Máte například v rukou osudy některých lidí, protože udělujete milosti. Vždy jste říkal, že s nimi chcete šetřit, a to se i stalo. Máte informace, zda to někdo z omilostněných pak zneužil k páchání další trestné činnosti?
Člověk si je vždy nejistý a klade si spoustu otázek, než milost udělí. Dal jsem jich 195, je to méně než u mého předchůdce. Jsem rád, že ani jedna se nestala předmětem polemiky médií, politiků či veřejnosti. Nevím, zda to následně někdo zneužil a něco spáchal. Nejsme o tom informováni, neexistuje na to mechanismus. Ale nevím o ničem takovém.
Takže z toho máte dobrý pocit?
Ten mám zejména z některých reakcí omilostněných a jejich rodin. Je zajímavé, že zdaleka ne všichni omilostnění poděkují. Skoro bych to očekával, ale statistiku si nevedu. Někdy jsou ty dopisy se žádostmi o milost skutečně velmi silné lidské příběhy.
Veřejnost hodně sleduje i udělování vyznamenání. Také jich dáváte méně. A opět: co není vidět? Je na vás vyvíjen tlak, abyste to dal tomu a onomu? Nebo jste obviňován, že jste to dal lidem, které máte rád?
Nepochybně existuje dost lidí, které mám rád a vážím si jich za to, co ve svém oboru dělají. Někteří by mohli být i v kategorii na udělení vyznamenání. Já jim říkám, že právě kvůli kontaktům se mnou mají smůlu, nemohu je vyznamenat. Na to jsem citlivý.
A neustoupil jste nikdy v tomto případě nějakému tlaku? Například každý rok vám zde přistála žádost o udělení vyznamenání bratřím Mašínům, ale vy jste jim ho nedal.
Návrhů je velké množství. Když jste zvolil jeden extrém, Mašíny, tak já mohu zvolit jiný – třeba opakování návrhu na ocenění Heleny Vondráčkové. To dávám jako příklad. Nebudu zdůvodňovat, proč ne. Smysl to má jen v případě, proč ano. Vnímám, že některá jména se pořád opakují, ale nehovořil bych o tlaku. Často dostávám žádosti, abych udělil vyznamenání in memoriam, ale my bychom to chtěli dávat spíše živým, aby to bylo bezprostřední. Aby to nepřevzala sestřenice z druhého kolena, to pak není ono.
Zmínil jste už zákony. Co není vidět v tomto směru? Vždyť mnohé zákony jsou pak často novelizovány, to znamená, že nebyly kvalitně připravené. Neměl jste postupovat přísněji a vetovat jich více?
Kvalita či nekvalita je v tomto případě dost složitý pojem. Zákon je kolektivní dílo, na němž se projevuje nekonečné množství politických či lobbistických zájmů a tlaků. Pamatuji si na někdejšího ruského premiéra Jegora Gajdara, pravnuka autora známé knihy Timur a jeho parta. Vy si na ni asi ještě pamatujete, že ano?
Ano, pamatuji, jsem už dost starý.
Tak Gajdar svým kritikům tehdy řekl: "Byl jsem předsedou vlády, ale nikoli ruským carem." Zdá se mi to velmi přesné, pokud jde o ty zákony. To nejsou izolovaná díla jednotlivců. Já si kandidátský projev na pátek píšu sám, i když se o tom pak s kolegy radím. Ale u zákona nic podobného nelze dosáhnout.
Jednou z otázek některých stran na prezidentské kandidáty však bylo, zda by podepsali či nepodepsali balík reforem. Vy jste ho podepsal, i když jsou i v něm určitě nedostatky.
Čekal jsem, že to bude obsahem diskuse u senátorů ČSSD minulý týden. To se překvapivě nestalo. Proto opakuji: prezident nemá být součástí boje politických stran v zemi, není jeho úkolem spolu s opozicí bojovat proti vládě. Nepřijímám proto debatu, že jsem udělal chybu, když jsem ty reformy podepsal.
Proč však veřejnost a média neustále vyzývají prezidenta, aby nějaký zákon podepsal, či nepodepsal? Sněmovna jej i tak může prosadit vůči jeho vetu. Není to pak donkichotský boj?
Pokud s nějakým zákonem výrazně nesouhlasím, tak není. Měl by zaznít jasný hlas prezidenta. Jsem konzervativní, nejsem revolucionář, nežádám změny ústavy jako někdo. Ale když prezidenta někdo přehlasuje třeba 101 hlasy, tak to skoro degraduje to veto až k marnému gestu. Ale neříkám, že se s tím nedá žít.
Vy jste se vždy věnoval problematice Evropské unie. Ve svém druhém kandidátském projevu, 24. ledna 2003, jste řekl: "Dnes by měl prezident zejména přispět k obhajobě zájmu naší země v EU." Byl jste za to "hájení" i hojně kritizován. Už za 11 měsíců nás čeká české předsednictví Unie. Vláda si proto jako téma dala heslo Evropa bez bariér. To by vám mohlo konvenovat.
Nejdříve k té módní otázce našeho předsednictví. Na straně jedné je to pro nás určitá příležitost se trochu představit a máme si na tom dát záležet. Pokud však nedojde k tak rychlé ratifikaci evropské smlouvy, že to předsednictví bude v podstatě vygumováno. Na straně druhé nechci někomu brát iluze, ale naše role se skutečně démonizuje. Buďme při zemi, v EU během toho předsednictví nic zásadním způsobem nezměníme.
I to byla otázka na kandidáty, jak budou vystupovat vůči Evropské unii. Chcete "Evropu bez bariér", stejně jako vláda?
Prapůvodní myšlenkou evropské integrace přece bylo odstraňování bariér! To bylo překryto spíše regulováním, přidáváním zákazů, předpisů a pokynů. Jestli naše předsednictví chce položit důraz na odstraňování bariér v Evropské unii, tak je to dobře. Tomu velmi fandím.
Takže jste připraven, kdybyste byl opět zvolen, na tom s vládou spolupracovat?
Tu debatu s ní ještě nevedu, přijde na řadu až po 8. únoru.
Tím tvrdíte, že už hned 8. února bude známo jméno prezidenta?
Jiné datum neznám. A nevidím ani důvod je vidět.
Uvidíme. Někteří volitelé chtějí znát i vize kandidátů do budoucnosti. Jan Švejnar o tom hovoří dost často. Vy tolik ne. Nemáte žádnou vizi? Odcituji vám k tomu ještě Karla Havlíčka Borovského, co napsal kdysi z Brixenu: „My jen tenkráte máme naději proraziti, budeme-li my, tj. naše strana, dosti možní v penězích. To je hlavní základ celé politiky a svobody.“ Lze to chápat i tak, že v Evropě i ve světě se prosadí jen ti úspěšní a silní?
Napsat esej nad tímto zajímavým Havlíčkovým citátem by bylo možné. Rychlá reakce je složitější, je to skutečně k zamyšlení. V naší zemi se říká, že Klaus myslí jen na peníze...
... ale to jsem já neřekl.
Ne vy, ale existuje zde dost takových lidí. Peníze nejsou dominantní věcí mého života. Ale chápu, jak to zřejmě Havlíček myslel. Musíme být úspěšnou zemí po všech stránkách, například ekonomicky. Pak se můžeme prosadit. Pokud jde o ty vize, tak mám pocit, že se to stalo módním, laciným slůvkem. Za vize se považuje i vyslovování oblíbených slůvek, jako je globalizace, morálka, vzdělání a další. Aniž se říká jak, co, kolik, na úkor čeho a podobně. Odmítám se účastnit takových deklarací.
Přijde vám to jako pouhá fráze bavit se o vizích?
Přece je naprosto jasné, že zdraví je důležité, ekonomika je důležitá, justice je důležitá, obrana země je důležitá. O tom nemůže být žádný spor. Nebudu omílat prázdné naučené fráze, tak hluboko neklesnu. Bráním se mluvit o vizích v tomto smyslu. Za daleko důležitější než slova považuji reálné postoje. A v tom směru jsou moje postoje natolik známé, že je nebudu pořád opakovat. Ty prázdné fráze mě mučí.
Prezident jmenuje i členy bankovní rady ČNB, to vás zjevně nemučí. Rada dává i doporučení k přijetí či nepřijetí eura. Vy jste spíše pro pomalejší vstup do Evropské měnové unie. Proč se tak liší váš pohled na euro s pohledem Jana Švejnara, který by je chtěl přijmout rychleji?
Bankovní rada v tom má významnou, ale jen poradní roli. Přijetí eura je navýsost politická záležitost, ne akce několika ekonomických odborníků. Kdybych měl udělat prognózu, tak pokud budu do roku 2013 prezidentem, myslím si, že do tohoto roku euro přijato nebude. Ale nezávisí to na mém chtění, či nechtění. Otázka je totiž pořád jediná: Kdy bude přijetí eura pro nás výhodné a kdy parametry naší ekonomiky budou takové, že se to vyplatí. Použiji pouze tři čísla. V roce 1990 byla naše cenová hladina na sedmadvaceti procentech podobné hladiny v Německu. Ideálem by bylo sto, pokud už chceme to euro. Jenže my jsme loni dosáhli čísla 59. Takže přizpůsobování postupuje. Neříkám, že podmínkou je mít těch sto, ale ještě je to docela velká mezera. Samozřejmě můžeme do Evropské měnové unie vstoupit zítra, technicky je to možné, ale bude to mít své dopady. Dokazují to navíc i jiné ekonomické veličiny.
Hodně se v posledních týdnech diskutuje i o postavení prezidenta u nás. V roce 1930 byl přijatý tzv. Lex Masaryk, zákon k uctění prvního československého prezidenta. Obsahuje větu: "T. G. Masaryk zasloužil se o stát." Nějakého Lex Klaus se asi nedočkáme, co myslíte?
Při vší své ambicióznosti si to opravdu nemyslím. Dokonce by to ani být nemělo. V případě Masaryka to byla naprostá výjimečnost.
Chtěl jsem tím příkladem poukázat na to, že poté, co prezident odejde z funkce, tak například v Americe požívá úcty, ať vládl jakkoli. U nás tomu tak moc není. Proč?
Amerika Neamerika. Psal jsem před několika dny Václavu Havlovi do nemocnice v souvislosti s jeho nemocí dopis. Oslovil jsem ho "Vážený pane prezidente" a k tomu jsem dopsal "milý Václave". Každý prezident si ale musí úctu zasloužit, nevím, zda je povinná úcta na místě. Spíše si myslím, že prezident nemá nikdy zmizet z veřejného života. Podle toho, jak pak postupuje, se odvodí i ta úcta, či neúcta.
K čemu tedy bylo před lety dobré handrkování o prezidentskou rentu, když nemá exprezident zmizet z veřejného života? K tomu přece potřebuje mít i vhodné podmínky.
Navštívil jsem nedávno v Americe George Bushe staršího v jeho kancelářích, které užívá jako exprezident. To je celý úřad. To by byl sen něco takového mít. V našich podmínkách si to ale představit neumím. Proto k tomu nemám co dodat.
Můžete prozradit alespoň něco ze svého kandidátského projevu, který pronesete v pátek?
Ten projev má smysl na onom místě, před publikem, které tam bude. Abych to říkal dopředu, to mi nedává žádný smysl.
Před víc než pěti lety jste na otázku, co budete dělat, když nebudete zvolen...
To jste šikovný, že jste se podíval.
... jen jsem se připravoval na rozhovor, nic víc. Takže tam jste řekl: "V každém případě si odjedu zalyžovat do Pece pod Sněžkou." No, sněhu letos není moc, ale jak byste na tu otázku odpověděl dnes?
Zůstanu Václavem Klausem, nezmizím ze světa, když nebudu zvolen. Nebudu uražen, neemigruji a nepožádal bych ani o americký pas.
To byste ale mohl, jeden teď, pokud skutečně prohrajete, bude asi po panu Švejnarovi volný.
Nepřivolávám to, ale nenastal by žádný pocit zdrcení, pokud bych neuspěl. Mám hromady různých pozvání na konference, na přednášky, mám převzít některé ceny. To všechno mě čeká. Všem jsem jim oznámil, že máme 8. února prezidentskou volbu, že to budu řešit až pak. Vůbec si nedovedu představit, že by to mělo být nějak dramatické. Ale nehodlám v žádném případě někam odjet, míním zůstat tady. Důvod je navíc jasný: kandiduji na prezidenta, protože věřím, že vyhraji.
. Co také řeklO prezidentských milostech: "Je zajímavé, že zdaleka ne všichni omilostnění poděkují... Ale někdy jsou ty dopisy se žádostmi o milost skutečně velmi silné lidské příběhy." O vyznamenáních: "Často dostávám žádosti, abych udělil vyznamenání in memoriam, ale my bychom to chtěli dávat spíše živým... Aby to nepřevzala sestřenice z druhého kolena, to pak není ono." O vládních reformách: "Prezident nemá být součástí boje politických stran, není jeho úkolem bojovat s opozicí proti vládě. Nepřijímám proto debatu, že jsem udělal chybu, když jsem ty reformy podepsal." O euru: "Pokud budu do roku 2013 prezidentem, tak si myslím, že do tohoto roku euro přijato nebude. Nezávisí to na mém chtění." O Václavu Havlovi: "Psal jsem před několika dny Václavu Havlovi do nemocnice dopis. Oslovil jsem ho Vážený pane prezidente a k tomu jsem dopsal milý Václave." |
