Co je vážnější: opět na sebe tvrdě narazily vládní optimismus a prezidentův těžký pesimismus.
Václav Klaus má pravdu, že dokument, který přijal Špidlův kabinet potichu v únoru, nebyl široce diskutován. Je však fakt, že veřejná diskuse o všech sporných bodech probíhá v médiích a na veřejných shromážděních už nejméně rok.
A Václav Klaus je v této debatě jedním z nejvážnějších a nejhlasitějších odpůrců směřování Evropy ke společné zahraniční a bezpečnostní politice. Ostře se tedy opírá do formulací, v nichž se Špidla k těmto politikám hlásí.
Zpochybňuje vládní touhu být v tvrdém integračním jádru a to, že se nebrání přibližování nepřímých daní. Ale Klaus neprávem tyto teze nazývá sociálnědemokratickými.
Lidé, kteří si přejí, aby výsledkem evropského sjednocování byl demokratický stát Evropa, jsou samozřejmě i mezi liberály a konzervativci. A vláda neudělala nic jiného, než že se k tomuto přání přihlásila.
Ovšemže takové smýšlení není zaručeně správné a už vůbec ne jediné možné. Střet prezidenta a premiéra tak ukazuje na složitý problém: občané, kteří mají stejný názor jako pan Klaus, se mohou cítit vládním směřováním dotčeni a podvedeni.
Na druhou stranu nikdo jiný než vláda nemůže rozhodovat o tom, o jakou Evropu budeme usilovat. I když proběhne deset diskusí, ona musí vynést verdikt. A to i za občany, kterým se při slově Brusel otvírá nůž v kapse. Vláda nemůže říci: budeme hlubší integraci podporovat nebo nepodporovat.
Musí se vyslovit jasně. Kdyby bylo omezení suverenity na pořadu dne, má se zeptat občanů v referendu. Nic takového se zatím neděje, a proto je správné, že se vláda přihlásila ke svým cílům. A to i přesto, že jazyk koncepce je mnohde vskutku odpuzující.
