Vyhnul se tak kritice, která Havla za neuvážené rozdílení milostí provázela.
Havlových 1948 milostí a tři amnestie totiž vystřídalo 147 milostí Klausových. Amnestie žádná. Od svého nástupu do prezidentského křesla přitom Klaus obdržel tisíce žádostí o omilostnění.
Prvních pět milostí udělil až koncem prvního roku svého volebního období. Vesměs to byly případy, kdy byli věznění či stíhaní propuštěni kvůli těžkému zdravotnímu stavu.
Později milostí přibývalo, jejich počet se ale vždy pohyboval v řádu jednotek. Žádná také nebyla kontroverzní a nevyvolala nevoli médií ani veřejnosti.
Jen ze začátku se prezidentská kancelář dostala do rozporu s původními Klausovými výroky, ve kterých tehdy ještě kandidát na prezidenta tvrdil, že by důvody, proč byly milosti uděleny, neměly zůstat veřejnosti skryty. První pětice omilostněných totiž nebyla v prvním okamžiku nijak specifikována a veřejnost se až později dozvěděla, kdo a proč milost obdržel.
Pročítá je sám
Prezident Klaus obvykle milosti dává z humanitárních důvodů. To je například zdravotní stav odsouzených, péče o nezletilé děti, nemohoucí příbuzné nebo zajištění fungování rodiny.
Klaus se také snaží od Havla odlišit tím, že žádosti o milost čte sám a výběr adeptů na udělení této téměř královské výsady nesvěřuje pouze hradnímu aparátu. Zatímco Havel konzultoval návrhy s ministerstvem spravedlnosti, Klaus o milostech rozhoduje sám.
"Sympatická je mi zvolená technologie, že si bez spisů prezident napřed pročte žádosti. A to bez mohutného úřadování, do kterého bylo za prezidenta Václava Havla zapojeno právě ministerstvo spravedlnosti," pochvaloval si ombudsman Otakar Motejl v rozhovoru pro Lidové noviny.
Slovo má i "šestnáctka"
Rozhodování o prominutí trestu však není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá. Přece jen se na něm podílí více lidí. Konkrétně skupina šestnácti pracovníků prezidentské kanceláře, právníků a Klausových blízkých spolupracovníků.
Každý z nich si jednotlivý spis prostuduje a tajně se k němu vyjádří. "Smyslem je, aby každou takovou žádost přečetli nejméně čtyři nebo pět lidí," vysvětluje tajemník Ladislav Jakl.
Žadatel, který neobdrží od "šestnáctky" ani jeden hlas, končí. Ze 450 žádostí o milost, které musí při jednom ze svých setkání "šestnáctka" posoudit, jich projde třeba jen deset. Teprve těmi se pak prezident zabývá a individuálně je posuzuje - více zde
I ocenění je poskrovnu
Výrazně Václav Klaus ubral i na počtu státních vyznamenání. Při každoroční tradiční oslavě vzniku Československa 28. října udílí a propůjčuje hlava státu vyznamenání a řády přibližně dvacítce osobností - od politických vězňů, válečných veteránů, až po sportovce, vědce a umělce.
Václav Havel stihl za své prezidentování vyznamenat téměř osm stovek lidí, prezident Klaus dosud udělil vyznamenání jen v 86 případech.
Většinou se do vkusu veřejnosti trefil, jen několikrát vzbudil mediální rozruch - to když média tvrdila, že hodlá vyznamenat svého poradce Petra Hájka, třebaže měl být oceněným Hájkův jmenovec a významný profesor matematiky.
Kritiku si vysloužil i za vyznamenání některých osobností spojených s minulým režimem (například režisér Otakar Vávra) či lidí jemu blízkých (herec Jiří Kodet, výtvarník Adolf Born či herečka Jiřina Jirásková).
Ve vetování předčil Havla
Ačkoli Klaus dříve kritizoval svého předchůdce, že veto používá nadbytečně a že jimi nešetří, ve skutečnosti vetoval během tří let více zákonů, než Havel za celé své prezidentské období. Své počínání zdůvodňuje tím, že je zákonů přehršel a že jsou nekvalitní.
"Prezident by měl veta používat jako šafránu – jednou za desetiletí a ne aby se o to pokusil několikrát za týden. Považuji to za pošlapání základních prvků parlamentní demokracie," tvrdil například v roce 2001, když Václav Havel vetoval zákon o obchvatu Plzně.
O rok později, ještě jako kandidát na prezidenta, upřesňoval: "Nemyslím, že úkolem prezidenta je bojovat s parlamentem o ten či onen zákon. Není úkolem prezidenta, aby zkusil zavetovat tento zákon, a tím zpozdit jeho uvedení do chodu o pár měsíců."
Ve skutečnosti však za své dosavadní působení na Hradě vrátil zákonodárcům kolem třiceti zákonů. Prý kvůli legislativní smršti, která - především za období Paroubkovy vlády - zcela opanovala Poslaneckou sněmovnu.
V té době totiž poslanci přijali jen za čtyři měsíce tolik zákonů, jako za celý předchozí rok dohromady. Navíc tak činili do poslední možné chvíle, i když už byly volby přede dveřmi.
Klausovi se nezamlouvalo hlavně to, že zákony byly "stranické" a nekvalitní. "V těch zákonech - a to je moje hlavní námitka - ty přesně identifikovatelné a popsatelné zájmy čouhají jako sláma z bot. Zájmy, které jsou velmi konkrétními parciálními zájmy té či oné skupiny," prohlásil tehdy prezident v rozhovoru pro Lidové noviny.
Prezidentské veto však Sněmovna stejně vždy pohodlně přehlasovala. Snad nejnapínavější boj byl v případě zákona o registrovaném partnerství, které předseda ČSSD Jiří Paroubek pojal jako své předvolební poselství voličům a vůči prezidentovu zápornému stanovisku se otevřeně vymezoval.
Chtěl sehnat dostatek hlasů, aby v tomto prestižním sporu Klause porazil, což se mu povedlo, i když do poslední chvíle nebylo jasné, kolik poslanců jej nakonec v tomto kontroverzním hlasování podpoří. Díky absenci velké části poslanců pak ani nebyla potřeba klasická "stojednička" a zákon díky dvěma hlasům z pravicového tábora prošel.
Jediné zákony, které prezident vetoval a jejichž veto už Sněmovna nezvládla přehlasovat, byly zákony přijímané těsně před volbami. Tyto však nebyly přehlasovány jen z toho důvodu, že na další potřebné setkání Sněmovny nezbyl čas a zabývat se tak jimi musela až Sněmovna složená po volbách a tedy pravicověji orientovaná, než ta předchozí, kde měla levice většinu 111 hlasů.
