1) Rozšíření unie nepřinese žádné výhody ani starým, ani novým členům.
2) Zvětší demokratický deficit unie, ještě vzdálí rozhodovací procesy od lidí toho tajemného bruselského zámku.
Obě teze jsou správné, přijmeme-li výchozí předpoklad, že Evropa je a dlouho ještě bude jen konglomerátem národních států.
Tento předpoklad profesor nedokazuje a bere ho jako čirou danost. Tím však úroveň jinak brilantního výkladu poněkud snižuje, neboť chytřejší žák slabinu ihned pozná. Je totiž poměrně snadné dokázat, že Slunce obíhá kolem Země, když bez dalšího zkoumání přistoupíme na to, že naše planeta je středem vesmíru.
Není však důvodu pana Klause jakkoliv ironizovat. Má pravdu, žádné hmatatelné výhody kromě členství v exkluzivním klubu ani mladým zemím v nejbližší době "nehrozí", stejně jako starým. I když z dlouhodobého hlediska přijetí do unie chudším státům, jako je Španělsko, Portugalsko nebo Irsko, bez pochyb pomohlo.
Debatovat je nutno právě o onom předpokladu, který pan Klaus považuje za daný. Nikoliv nějaké eurooptimistické vize, nýbrž seriózní práce se snaží dokázat, že éra národních států se chýlí ke konci. Z tohoto pohledu pak není evropská integrace něčím nepřirozeným.
Vychází vstříc objektivní tendenci. A má šanci na nalezení demokratických rozhodovacích procesů, kterým budou lidé rozumět. Naopak úzké vidění mezinárodní politiky jako pouhé hry národních zájmů patří do minulého či spíše předminulého století.
Existují samozřejmě i opačné názory, které dávají za pravdu panu Klausovi. Mnichovská přednáška bohužel tuto zásadní debatu nikam neposunula, neboť se do ní profesor nepustil. Těšme se, že své důvody předloží příště.
