Klaus nedělá dobrou službu naší zemi, říká v knize Švejnar

  13:04aktualizováno  18:51
Co si myslí prezidentský kandidát Jan Švejnar? Jaké chyby udělali Havel a Klaus? Proč se v Česku tunelovalo? Co říká o Benešovi? Měli jsme se v roce 1938 bránit? Jak nás ovlivní Čína a Indie? A proč vlastně chce být prezidentem? Na to odpovídá v knize rozhovorů s Karlem Hvížďalou, která právě vychází. Přinášíme z ní několik výňatků - třeba o tom, čím se podle sebe liší od Václava Klause.

Profesor Jan Švejnar na svém brífinku, 7. ledna 2008 | foto: Dan MaternaMF DNES

S jakou představou jste se vrátil začátkem devadesátých let do Československa a v čem se reforma od vaší představy pak lišila?
Musím předeslat, že již v osmdesátých letech jsem studoval ekonomiky sovětského bloku, protože jsem měl dojem, že zde dojde ke změnám.
 
Kdy jste nabyl přesvědčení, že ke změnám musí dojít?
Ani mně, ani nikomu jinému nebylo jasné, kdy k té změně dojde, ale symptomy byly zřejmé. Maďaři například už v polovině osmdesátých let začali spolupracovat se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem a zavedli různé reformy včetně daně z přidané hodnoty. Já jsem například systematicky studoval situaci v Jugoslávii, protože tam jsme měli přístup k podnikovým datům. Z toho se dalo usuzovat na to, jaký efekt by případně mohly mít reformy a přechod na tržní hospodářství. V ostatních zemích jsme žádný přístup k datům kromě statistických ročenek neměli. Pak přišel rok 1988, kdy se ve Vídni konala mezinárodní konference. Tam jsem se poprvé setkal s Josefem Zieleniecem, který působil v Ekonomickém ústavu Akademie věd. Čeští ekonomové tehdy dostali povolení připravit první mezinárodní konferenci od šedesátých let a Josef Zieleniec byl vyslán, aby zjistil, jak se mezinárodní konference organizuje. Ve Vídni jsme debatovali o různých věcech, třeba o tom, že mám na univerzitě v Americe jugoslávské studenty a že by bylo dobré, kdyby tam přijeli i Češi. Zajímala mě úroveň ekonomických znalostí v tehdejším Československu, a hlavně jsme diskutovali o tom, jak tyto znalosti obnovit a rozšířit. A díky tomu jsem na jaře 1989 přijel poprvé do Československa na zmíněnou mezinárodní konferenci, která se konala na zámku v Liblicích a nazývala se Mikromodely. Šlo například o modelování chování podniků, jednotlivců a rodin. Přijelo několik západních ekonomů a seznámil jsem se tam skoro se všemi budoucími československými a českými ekonomickými ministry a také s těmi, kteří se pak se mnou a s Josefem Zieleniecem později podíleli na zakládání CERGE UK a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR. Tehdy jsem si mohl udělat poprvé přímý obrázek o tom, co se zde děje, jak lidé smýšlejí a jak by se asi mohly věci vyvíjet.
 
Jak jste se zachoval těsně po listopadu 1989?
Jako většina ostatních jsem měl chuť sem okamžitě přijet a nějakým způsobem pomoci. Zároveň jsem si ale říkal, že nejlepší bude, když své znalosti nějak koncepčně vyjádřím, a sepsal jsem Strategii ekonomické transformace. Napsal jsem ji anglicky, aby ji mohla používat Světová banka a ostatní mezinárodní instituce a vlády v různých zemích. Edice Lidových novin Archy ji pak brzy v roce 1990 vydala i česky. Světová banka i jiné instituce ji používaly v různých zemích, ale já jsem se zaměřil na Československo, protože jsem si říkal, že zde mohu nejvíce pomoci. Přijel jsem do Prahy se studií na začátku ledna 1990. Nejprve jsem ji prezentoval opět v zámku v Liblicích a potom se od 2. do 4. února konala konference na zámku v Kolodějích, kam už přijela valná většina ekonomů z československé a české vlády. Konferenci organizoval Vladimír Dlouhý. Jediný, kdo tam chyběl, byl Václav Klaus.
 
O čem jste tam tenkrát hovořil, co jste prosazoval?
Hlavně jsem se snažil všechny přesvědčit o tom, že reforma nemůže být částečná. Vycházel jsem z přesvědčení, že jít jen na půl cesty je horší než nedělat nic, protože systém centrálního plánování nebyl efektivní, ale měl vnitřní konzistenci. Zdůrazňoval jsem, že Československo nemá důvod ke spěchu, protože na rozdíl od Polska a Ruska nemělo hyperinflaci. Zdůrazňoval jsem nutnost připravit pevný právní rámec, bez kterého není možné spustit privatizaci a další reformy. V tom se mimochodem se mnou shodují i všichni extrémně liberální ekonomové z Chicaga, jako Milton Friedman, kteří výrazně preferují trh a nejsou pro vládní intervence. Nicméně neúprosně zdůrazňují pevný právní rámec a vymahatelnost práva. Navíc již existovaly určité zkušenosti z Maďarska a Polska, kde sem tam docházelo k spontánní "privatizaci" podniků jejich manažery. Proto jsem říkal, že jako první prioritu je nutné zavést silná pravidla. Evropské společenství právě tehdy vytvořilo právní rámec pro nastávající Evropskou unii a tento konzistentní rámec bylo možné naroubovat i do českých podmínek. Navíc bylo zřejmé, že se budeme snažit do EU vstoupit, takže právní systém EU budeme muset stejně dříve či později přijmout. Můj argument byl přijmout tento systém okamžitě a usnadnit si tím jak přechod od centrálně plánovaného hospodářství, tak vstup do EU. Nakonec to ale z "politických důvodů" nešlo.
 
Tušíte, jaké politické důvody to byly?
Domnívám se, že za tím byla jednak nevole přijímat zahraniční model a zadruhé za tím byly silné partikulární zájmy, které umožnily rozkrást a zprivatizovat věci do vlastních rukou. Tehdy se též objevilo ono maskovací slovo pro krádeže: tunelování. K tunelování by do značné míry nemohlo dojít, kdyby tu býval existoval silný právní rámec. Bohužel zde sehrál roli i jistý despekt vůči právníkům: existovalo něco jako profesní boj. Snad panoval dojem, že by právníci věci zpomalili a zbytečně zkomplikovali.
 
Proč se o to podle vás víc nesnažili sami právníci?
To nevím. Slyšel jsem, že právníci oproti ekonomům neměli dostatečné vzdělání, aby mohli formulovat práva pro tržní hospodářství, ale to se mi nezdálo jako dostatečné vysvětlení. Také se tradovalo, že se všichni právníci vrhli do privátní praxe, kde mohli víc vydělávat. To je možné, ale stále by jim to umožňovalo, tak jako to dělají právníci v jiných zemích, věnovat gratis jeden až dva dny v týdnu veřejně prospěšné věci, jakou byla příprava nového právního rámce. Třetí hypotéza, s níž jsem se setkal, byla, že právníci tušili, že čím je právní systém méně jasný a pevný, tím je třeba víc právníků a tím víc budou vydělávat. To se mi též zdá jako příliš cynické vysvětlení hromadného fenoménu. Z těchto důvodů se spíš kloním k názoru, že tady především chyběla politická vůle.
 
A jak to v té době vypadalo například v Polsku a Maďarsku?
Líp. Tam se také kradlo, ale ne tak snadno. Srovnáme-li naši situaci s Polskem, samozřejmě jim rovněž trvalo nějakou dobu, než vytvořili právní rámec, ale Poláci se nezdráhali proti rozkrádání používat i staré zákony. Uvažovali mnohem západněji: zkoumali úmysl, motivaci, a jestliže byl kriminální úmysl prokazatelný, tak rychleji zakročili a trestali. Obdobně tomu bylo v Maďarsku. Tam měli od počátku mnohem silnější právní rámec. Maďaři dokonce v roce 1992 velký počet podniků zbankrotovali a v jednu chvíli museli tento silný právní přístup zbrzdit. Zvolili poměrně jednoduchý privatizační systém: víceméně prodávali podnik po podniku zájemci s nejvyšší nabídkou, nedávali moc do rukou mlhavým vlastníkům. A často byli ti dobře platící zájemci zahraniční investoři, kteří uměli řídit podniky.
 
A jak se díváte na kuponovou privatizaci?
Je to jeden ze způsobů privatizace, ale je velmi náročný a vyžaduje pevný a funkční právní systém, který se u nás bohužel nevytvořil. A jelikož takový rámec neexistoval, bylo to metoda, která právě umožnila mnohem jednodušší rozkrádání než ostatní způsoby privatizace.

Jak tento nevhodný druh privatizace dodnes negativně ovlivnil naše hospodářství?
Řada podniků, které mohly být restrukturalizovatelné a akceschopné, zkrachovala, protože rozkradením ztratila ekonomickou podstatu. Mnohé podniky jsou spojované s rozkrádáním, ale veřejnosti nejznámější příklady jsou Poldi Kladno, ČKD, Zetor, Desta Dečín a též finanční instituce jako CS Fondy, Agrobanka, Plzeňská banka, IPB a Harvardské fondy Viktora Koženého. Z mnohých zbyly jen trosky. V kuponové privatizaci byl majetek sice rozdán rovnoměrně, což bylo dobře, ale tím, že neexistoval dostatečný právní rámec, značná část veřejnosti ztratila důvěru v tržní instituce. Lidé, kteří měli v některých fondech, kampeličkách a bankách peníze, o ně přišli. Prosadil se gründerský kapitalismus, který se před dvěma stoletími praktikoval na Divokém západě. My jsme ale byli uprostřed Evropy a Evropa nám nabízela právní i technickou pomoc, ale my jsme nechtěli anebo nebyli schopni ji přijmout. Prostě jsme jí nevyužili. V tomhle jsme se chovali hůře než většina ostatních zemí střední Evropy, které procházely obdobným procesem. Nakonec se ukázal výsledek: v několika oblastech jsme horší než jinde.
 
Buďte laskavě konkrétní: které oblasti jsou výrazně horší?
Všechny země prošly poklesem výroby na začátku devadesátých let, všechny země začaly v letech 1992 až 1994 růst a všechny tyto země kromě České republiky rostly nepřetržitě dál. Česká republika je jediná země ve střední Evropě, která šla v druhé polovině devadesátých let do ekonomické recese. Tento ekonomický pokles byl unikátní. Nestalo se to ve Slovinsku, na Slovensku, v Maďarsku ani v Polsku. Václav Klaus se snažil svést vinu za tuto recesi na Českou národní banku, ale to bylo scestné, neboť oproti dřívějším a pozdějším letům ČNB v roce 1996 měnovou politiku příliš výrazně neměnila. Je nutno říct, že v první polovině devadesátých let se privatizace zvláště nepovedla v bankovnictví – byla pomalá a neúplná. Banky půjčovaly s nedostatečnými zárukami, a když navíc v nedokonalém právním systému nemohly půjčky vymáhat, snížily úvěrování. Ale to už bylo pozdě, protože banky a mnohé podniky, které si vypůjčily, byly na pokraji krachu.
 
A proč to politici tak dlouho tolerovali? Banky půjčovaly i politickým stranám?
Nevím, jestli přímo stranám, ale podílely se na financování podnikatelů, kteří financovali strany, takže podpora mohla být buď přímá, nebo nepřímá. Kvůli tomuto vnitřnímu sepětí byla doba účtování stále odkládaná. V letech 1996 a 1997 se to pak ale prolomilo. Někteří z nás na to upozorňovali a předpovídali jsme i útok na korunu, ke kterému pak došlo, ale neviděli jsme dovnitř systému, protože se nezveřejňovaly dosti detailní statistiky. A veřejně přístupné statistiky byly zmanipulované, proto vypadaly pořád dobře. My jsme v rámci Davidsonova institutu Michiganské univerzitě zpracovali v roce 1995 a 1996 poměrně rozsáhlou studii, kde jsme na takovou možnost poukazovali, protože jsme si v každé zemi vybrali jednu banku a tam jsme při interview získali určité detailní informace, z nichž se tyto blížící se špatné tendence daly minimálně vytušit. V Čechách šlo o Komerční banku a tam bylo možné najít řadu půjček, které byly pro experty našeho týmu podezřelé. Z toho pak usuzovali, že zveřejňovaná čísla jsou kamuflovaná a že banka je v mnohem horším stavu, než se z veřejně přístupných informací zdá.

Proč se banky uchýlily ke lžím či k manipulaci s informacemi, když musely nutně vědět, že to jednou praskne?
Buď si neuvědomovaly, jak jsou jejich úvěry špatné, ale nejspíš se domnívaly, že stát či vláda, která je někdy k takovému chování i podnítila, aby se nezvýšila nezaměstnanost, jim nakonec pomůže. To se nakonec stalo a za finanční rehabilitaci bank zaplatili daňoví poplatníci mezi deseti až dvaceti procenty ročního hrubého domácího produktu. Nakonec byla situace neudržitelná a k privatizaci bank došlo paradoxně za levicové vlády sociální demokracie a většina bank pak přešla do zahraničních rukou. První česká vláda považovala banky za rodinné stříbro, a proto jejich úplnou privatizaci neuskutečnila. Stalo se tak až za situace, kdy to bylo jediné možné řešení. Obecně byl přístup pozitivistický, ale reálný stav byl horší než v ostatních transformujících se zemích. V důsledku toho jsme se oproti ostatním zemím střední a východní Evropy ocitli na srovnávacím žebříčku zcela dole, i když si od té doby vedeme dobře. Protože ale i ostatní země rostou, tak v důsledku onoho poklesu v polovině devadesátých let ztrácíme proti státům, které rostou ročně o čtyři až osm procent, kolem deseti až dvaceti procent. Řečeno lapidárně: příjmy obyvatelstva jsou v důsledku tohoto selhání každý rok o deset až dvacet procent nižší, než by mohly být, kdyby nedošlo k recesi v letech 1996 až 1998.

Jako výrazné prezidenty s vizí jste jmenoval pány Masaryka, Beneše a Havla. Mohl byste tyto prezidenty kriticky zhodnotit?
Všichni tři se stali prezidenty po tom, co odvedli ohromný kus práce ve prospěch státu, která měla mezinárodní ohlas. Navíc Masaryk s Benešem tento stát založili a Havel ho obnovil jako svobodný stát. Všichni tři měli za sebou rovněž význačné profesní výsledky: Masaryk jako univerzitní profesor a bojovník za pravdu v aférách s podvrženými rukopisy a při tzv. hilsneriádě, Beneš jako spoluzakladatel Spojených národů a Havel spolu s papežem Janem Pavlem II. a Walesou jako jeden ze tří symbolů pádu totalitních režimů. Všechna tato jména jsou také spojena s úspěšnou dobou této republiky, což platí o první republice bezpochyby až do nástupu fašismu v Německu.
Václav Havel měl ještě dvě výhody: za své přesvědčení trpěl, což bylo něco, co západní politici v jeho době už nemohli ani zažít, a tím naplňoval v jejich očích archetypální vzor hrdiny, a ještě k tomu byl známý dramatik a jeho esej Moc bezmocných se stala textem, který se četl a čte na všech univerzitách. Západní civilizace se proto na něj dívaly jako na příklad. Je třeba dodat, že Václav Havel měl štěstí, že se stal takovou ikonou v době, kdy komunistický režim už nepopravoval jako v padesátých letech. Taky komunikační prostředky se tak zmodernizovaly, že zbytek světa o něm již věděl, a dokonce mu napomáhal, jak mohl. Masaryk a Havel také nasadili na obou startovních čárách naší republiky vysoký morální standard a ukázali, jak se máme chovat ve vlastním samostatném svobodném státě.
 
A jaká negativa s odstupem času je možné vidět na těchto třech našich výrazných postavách?
T. G. Masaryk opustil prezidentství po nástupu fašismu v Německu a před osudovým rozhodnutím už nestál. Problematizovat se dá jeho teze o československé národnosti, která kdykoliv jsme byli oslabeni, začala krachovat, a to hned na počátku dvacátých let, koncem třicátých let, roku 1968 i po roce 1989. To, že jsme se nedokázali se Slováky vyrovnat, byl ale problém těžko řešitelný, protože jen vytvořením této umělé národnosti jsme my Slované mohli mít v novém státě většinu nad Němci. Naopak Beneš má tu smůlu, že se ujímá funkce prezidenta v té nejsložitější době a je nečekaně zvolen i hlasy komunistů a jako první multilaterista, prosazoval myšlenku, že se mají věci řešit ne bilaterálně, ale na větším mezinárodním fóru. Bohužel to bylo v době, kdy již existovaly dvě totality: hnědá a rudá, a ty žádné dohody, smlouvy a mezinárodní instituce nerespektovaly.
Beneš bezděčně podcenil sílu a schopnost totalitních systémů. Obrannou strategii založil na spojenectvím s Francií, Sovětským svazem a také s velkou Británií a Malou dohodou s Jugoslávií a Rumunskem. Cítil potřebu se bránit, ale vsadil na partnery, kteří v daný moment sami nebyli dostatečně silní.
 
A nezdá se vám, že i sám neprojevil dostatečnou vůli se bránit? I tím přece své partnery odrazoval od případné spolupráce…
Klíčová otázka samozřejmě zní: Měli jsme se bránit při mnichovském diktátu? Existovaly dvě mobilizace, veřejné mínění bylo na straně armády a lidé se chtěli bránit. Soudit je pro mě, který je zvyklý mít ke každému soudu exaktní podklady, těžké. Sám se ale také kloním spíše k názoru, že kapitulace, hlavně z morálních důvodů, nebyla nejšťastnějším řešením a že i obranný systém nebyl zcela domyšlen, protože z jihu jsme byli nechránění a v Rakousku už byl Hitler. Tohle dobře popsal historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex.
Další kritická připomínka k prezidentu Benešovi se týká jeho pohledu na roli Československa: on nás viděl jako zemi, která leží mezi Sovětským svazem a Německem, ne mezi východní Evropou a západní Evropou a Spojenými státy. Jeho perspektiva byla příliš úzká, a na to jsme po válce doplatili. Masaryk se Štefánikem měli perspektivu mnohem širší a víc byli přítomní ve Spojených státech. I za druhé světové války důraz na americkou podporu ze strany Beneše nebyl tak silný jako dříve.
 
Je docela zajímavé, jak čas mění hodnocení prezidentů: Masaryk jakoby s odstupem času roste, Beneš se naopak zmenšuje…
Tento efekt vidíme i jinde. Bill Clinton se s odstupem času ukazuje jako jeden z nejlepších amerických prezidentů, i když člověk, který žil za jeho prezidentování, by řekl, že jeho éra byla spojena jen se samými skandály. A podobně Richard Nixon, který byl z Bílého domu na základě Watergate vyhnán, se ukazuje jako velký stratég, který otevřel světu Čínu a začal novou éru ve vztahu mezi Spojenými státy a velkou částí Asie. Čas velice často malicherné boje na domácí scéně smaže a na povrch se dostanou zásadnější události.
 
Jak se díváte na prezidentské období Václava Havla?
Tady musím předeslat, že v hodnocení Václava Havla nemohu být úplně nestranný, protože jsem působil jako jeho externí ekonomický poradce od roku 1994 až 2002, takže jsem s ním víc seznámen osobně, než abych měl potřebný odstup. Význam Václava Havla ještě stále není dle mého soudu úplně doceněn, což se rovněž ukáže s odstupem času. Paradoxně měl a má mnohem větší uznání a reputaci v zahraničí než doma. To je dáno samozřejmě i tím, že se doma musel vůči některým věcem vymezovat a dělat určité politické kroky, které nikdy nejsou přijaty jednoznačně a pozitivně. Viděno ze zahraničí to byl státník světového formátu a tak je vnímán dodneška. Každá význačná návštěva, která i nyní přijede do České republiky, se u něj ohlašuje. Václav Havel je tím, který přes všechny problémy, o nichž jsme hovořili, dokázal to, že Česká republika měla v zahraničí vysoký morální a etický standard. Díky němu jsme byli viděni jako vůdci a strážci přechodu k demokracii a fungujícímu tržnímu hospodářství ve střední Evropě. Rozhodně on byl ten, kdo táhnul, místo aby byl tažen. A co je důležité, že i sousední státy ho vnímaly jako lídra, který jim pomáhá vylepšovat jejich pozici. Například Maďaři a Poláci říkali: Zaplaťpánbůh za Havla, on na nás jako na region vrhá dobré světlo.
 
To bylo dáno i tím, že si dokázal vytvořit velice úzký vztah s americkými prezidenty, a to jak Bushem starším, tak mladším i s Billem Clintonem a ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou.
Díky tomu měl ke všem těmto důležitým osobám přístup i neformální, což se nikomu z celé střední Evropy nepodařilo dodnes, jezdil za nimi na letní sídla, a to všechno hrálo obrovskou roli. Při důležitých rozhodnutích, jako bylo přijetí do NATO a Evropské unie, byla dobrá i celková souhra středoevropského regionu. My jsme měli Havla, Poláci měli v USA silnou lobby a Maďaři, kteří mají pochopitelně slabší lobby, ji přesto měli šikovnou a rovněž dobře organizovanou a to nám všem pomohlo. Hlavně také proto, že jak Poláci, tak Maďaři vždycky spolupracovali se svou diasporou ve světě.
 
Když dovolíte, ještě bych se vrátil k Václavu Havlovi. Co byste mu vytkl? Dopustil se nějakých chyb?
Myslím, že by člověk měl dávat větší pozor, než dával on, aby neformuloval své názory příliš abstraktně a tím ztrácel podporu části veřejnosti, aby svou filozofií a postoji v demokratické společnosti nevzbudil odpor velké části národa. Tím nemyslím, že by prezident neměl jít proti většině, viz třeba Churchill za druhé světové války, ale měl by své názory a postoje umět řádně vysvětlit. Myslím, že několikrát Václav Havel podcenil způsob komunikace, ať ve vztahu k Německu nebo k amnestiím, a ač dnes víme, že šlo o správné kroky, tenkrát to vyvolalo zbytečnou nevoli. Moje poučení tedy zní: nepodceňovat způsob komunikace, zvlášť dnes, v mediální civilizaci, je to velmi důležitá dovednost. Taky se to dnes už učí na univerzitách.
 
Řekl bych, že to je ještě složitější: V mediální civilizaci musí politici či jejich týmy pochopit, jak se zprávy zpracovávají, jak fungují média, a podle toho dávkovat a vědět kdy a v jaké formě je vypouštět na veřejnost… Bez důkladné znalosti médií se může jakákoliv, byť i dobře myšlená informace obrátit proti danému politikovi, protože medialita je neovladatelná améba, jak říkají odborníci.
Na to musí mít každý politik dobře obsazené tiskové oddělení, aby se tyto chyby minimalizovaly, protože úplně odstranit asi nepůjdou nikdy…

Ještě byste Václavu Havlovi něco vytkl?
Není moc co vytýkat, zdálo se mi však, že zvláště v posledním volebním období byl již dost odříznut od normálního života. Jeho program byl tak nabitý a nejvíc ze všeho se pohyboval pouze mezi svými lidmi. Tato skupina byla sice velká a rozmanitá, ale přesto se pak stalo, že mu, jako i jiným prezidentům, unikly důležité aspekty, které hýbaly společností a měly by ovlivnit prezidentův přístup k nim. Pokud si vzpomínám, tak tomu bylo i o povodních, kdy prezident na radu svých poradců přijel z Portugalska do Čech zbytečně o den později. Kdyby se mohl zeptat kohokoliv z normálních lidí, poradili by mu lépe.
 
Jak byste se snažil takových chyb vyvarovat? Je to asi velmi těžké, protože ceremoniální řád dodnes vychází z toho, co sepsal Guth-Jarkovský pro Masaryka a je dost rigidní…
To je těžké a sám nevím. Když vidíte prezidentův program, kde je opravdu čas rozdělen po minutách, tak pochopíte, že je to těžké. Václav Havel se snažil z tohoto sevření unikat tím, že v noci si šel dát třeba párek na Václavské náměstí a přitom si povídal s náhodnými lidmi. Podobně proto organizoval tzv. Amálie, schůzky s různými odborníky, kteří přicházeli zvenčí. Ale stejně bude asi důležité vytvořit si dobré poradní týmy hlavně v oblastech, v kterých není prezident odborník, v nichž není profesně zdatný, a přes ně mít styk s úplně jinými lidmi, než jsou ti, kteří jsou stále kolem něj. Václavu Havlovi, podle mě, chyběl třeba přístup k podnikatelům.
 
Ještě bych se krátce vrátil k roli prezidenta u nás: T. G. Masaryk se díky své vizáži stal časem podobným nedostupným a vzdáleným všemocným šéfem státu jako stařičký císař František Josef II. Něco z této "svatozáře" podědil i Václav Havel. Jak byste se snažil pojmout roli hlavy státu vy?
K tomu ještě přispěl i Masarykův bílý kůň, byt na Hradě... Já také chápu důležitost symbolů, ale můj přístup i k této funkci by byl mnohem uvolněnější a praktičtější. Prezident by měl být nejvyšším a velice výkonným úředníkem a měl by se snažit co nejvíc pracovat pro svou zemi. Respekt či autorita by měly vyplývat především z jeho práce, ne z jeho úřadu. Já jsem si vybudoval reputaci a autoritu ve světě jako profesor a akademik, s tím jsem spokojen a doufám, pokud budu mít tu příležitost, že si podobnou reputaci vysloužím i v prezidentské funkci. Vykonával bych ji ale velice civilně a transparentně, hlavně v těch citlivých oblastech, jako je jmenování bankovní rady či obsazování soudců Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Na všech těchto místech by měli sedět lidé, kteří jsou profesně na výši, jsou morálně bezúhonní a dovedou se povznést nad své osobní zájmy i nad svou vnitřní orientaci. Tito lidé by měli hájit zájmy republiky úplně stejně jako prezident, ale zcela nezávisle na něm i na komkoliv jiném. To je klíčové. Vidíme to třeba právě na složení bankovní rady, která nejprve byla pro přijetí eura a potom, po výměně několika členů, je proti, i když ekonomická situace v zemi je stejně dobrá, nebo dokonce lepší. Tyto instituce by se měly chovat nezávisle a držet si svou kontinuitu. V hospodářské politice i zahraniční politice by při střídání vlád a prezidentů nemělo nikdy docházet k příkrým změnám.
 
Je zřejmé, že se vám vzhledem k blížícímu se souboji se současným prezidentem nebude odpovídat snadno, a vzhledem k vaší pověsti slušného člověka od vás nikdo ani neočekává nějaká příliš ostrá a silácká slova, ale přece jen: zkuste jasně říct, v čem se lišíte od osobnosti současného prezidenta.
Václav Klaus byl významným aktérem v prvních letech transformačního období a určité zásluhy mu nelze upřít. Jeho nejúspěšnější počin spočíval v tom, že spoluzaložil ODS, která se stala hybnou silou zásadních proměn transformačního období. Ovšem dvacet let ve vrcholné politice se podepíše na každém politikovi, Gustávem Husákem počínaje, Václavem Klausem konče. Dnes, když prezident Klaus cestuje po světe a vysvětluje, že naše členství v Evropské Unii nám ubralo jak svobodu, tak demokracii, anebo když se snaží přesvědčit naše přátele, že globální oteplování je falešný mýtus, nedělá dobrou službu naší republice. Václav Klaus často varuje, ze naše identita je ohrožena, kdežto já jsem pro otevřenost. Myslím, ze umím lépe naslouchat lidem, kteří mají jiné názory než já. Mám vetší mezinárodní zkušenosti a dívám se do budoucnosti. Václav Klaus se často pouští do bojů o minulost, snad proto, že do minulosti náleží. Ani jsem nezaznamenal, že by teď nabídl nějakou vizi pro naši budoucnost, a nikdo se jej na to už ani neptá. Ale dnešní svět je v dynamické fázi rozvoje, a těm, kdo spí u kormidla, neodpouští. Když se budeme stále konejšit iluzí, že prožíváme nejlepší časy, hrozí nám, že až se probudíme z tohoto krásného snu, zjistíme, že nám prostě ujel vlak. 

Autor:

Šebo: Rodiče neočkovaných dětí jsou zločinci, černý kašel je pro kojence smrtící

  • Nejčtenější

Rvačka na lesbi show. Policista zbil pět dívek i ochranku smíchovského klubu

14. března 2024  13:49,  aktualizováno  14:10

Silně opilý policista v uniformě brutálně napadl a zaklekl 19letou dívku. Ta skončila v nemocnici....

Babiš se ptal na děti Lipavského. Nešlo o kompro, tvrdí. Za vulgarity se omlouvá

11. března 2024  15:14,  aktualizováno  16:57

Předseda hnutí ANO a expremiér Andrej Babiš v neděli u svých spolupracovníků poptal citlivé...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Pokud budeme ohroženi, jsme připraveni na jadernou válku, prohlásil Putin

13. března 2024  6:16,  aktualizováno  10:03

Sledujeme online Rusko rozmístí vojáky a zbraně u hranic s Finskem, prohlásil ruský prezident Vladimir Putin. Vstup...

Přímý konflikt Ruska s NATO je už jen krok od třetí světové války, hrozí Putin

18. března 2024  10:46

Ruský diktátor Vladimir Putin v pondělí varoval Západ, že přímý konflikt mezi Ruskem a NATO by...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Wehrmacht na Václaváku. Kluka z ikonické fotky zavraždili v Osvětimi

13. března 2024

Seriál Ruce zaťaté v pěst a bezmoc českých strážníků. Tak Pražané před pětaosmdesáti lety „vítali“ německé...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Po lahvi rumu a bez řidičáku. Šofér před strážníky otočil auto na střechu

19. března 2024  11:23

Bez řidičského oprávnění a navíc notně opilý usedl v neděli odpoledne za volant šofér v brněnském...

Rusové kupují satelitní fotky od západních firem, odpalují podle nich rakety

19. března 2024  11:23

Rusové si cíle pro své raketové útoky na Ukrajině ověřují na základě satelitních snímků zakoupených...

Palestincům v Gaze bezprostředně hrozí hladomor, bijí na poplach OSN i USA

19. března 2024  11:04

Akutní nedostatek jídla v palestinském Pásmu Gazy už je natolik závažný, že tamním civilistům...

Soud znovu uložil podmínky pro čtyři muže za tragický pád mostu ve Vilémově

19. března 2024  11:01

Odvolací soud v Pardubicích v pondělí dopoledne znovu uložil podmínky čtyřem mužům obžalovaným...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...