Vraťme se k otázce, kterou Václav Klaus formuloval s otevřeností hraničící s brutalitou: "Nežijeme v době, kdy činnost občanských sdružení, nevládních organizací či také odborů v měřítku Evropské unie (protože tak to prezident formuloval) ohrožuje demokratické principy?" Nejalová diskuse by se měla zabývat právě touto větou… Přičemž si povšimněme, že nejde o existenci takových iniciativ, ale o jejich činnost, o ideologii. To je podstatné.
A odpověď na takto položenou otázku zní zřejmě jednoznačně: Ano, v řadě případů platí, že si hnutí a organizace, které neprocházejí zkouškou volby, uzurpují značné právo ovlivňovat životy ostatních občanů. Klasická je metoda odborů, profesních sdružení či třeba zemědělců brát si veřejnost jako rukojmí pro prosazení svých zájmů. Dobře známe blokády dálnic či center měst ve Francii (i v Česku jsme je zažili, když se bouřili dovozci ojetých aut a autoškoly), zastavování veřejné dopravy v Británii či v Řecku před olympijskými hrami…
Různorodé brzdění výstavby dálnic či městských okruhů, jejich oddalování pomocí právních obstrukcí či posléze blokování stavenišť, i to jsou postupy, které v mnohých případech bezesporu překračují demokratické hranice. Stejně jako agresivní boj za práva menšin tak usilovný, až jsou ořezána práva jednotlivců.
Jsem prostě přesvědčen, že by bylo možné najít dlouhou řadu případů, které by Václavu Klausovi daly za pravdu. Nikoli obecně a zcela, protože jeho slova by bylo možné interpretovat také tak, že ve standardní rozvinuté demokracii nemají občanské iniciativy žádné místo a jsou nebezpečné. Což je stejně zjevný nesmysl jako tvrzení, že jenom takové organizace mohou zajistit plnou a hodnotnou demokracii.
Bohužel se v dnešní Evropě (ČR není výjimkou) šíří zřejmě opravdu dosti nebezpečný virus přesvědčení, že všechny aktivity nevládní a občanské jsou a priori pozitivní a správné.
Jde o jistý důsledek vývoje politiky na kontinentě, která v mnohých věcech přestává být pro Evropany čitelná a pochopitelná, politika ztrácí důvěru a uvolňuje místo ne-politice, tedy občanské iniciativě. Dochází k vychýlení mocenské rovnováhy (a právě rovnováha moci je pro demokracii svým způsobem klíčový pojem), iniciativy tak získávají větší prostor pro ovlivňování života občanů, než jim přísluší ve stavu rovnovážném.
Přitom lidé představující tyto iniciativy nejdou na standardní trh myšlenek, tedy do svobodných voleb.
Vědí velmi dobře, že ve chvíli, kdy se sami vklíní do politiky, kterou jinak torpédují a snižují její důvěryhodnost, ztratí ironií osudu svůj vliv, své kouzlo, svou revolučnost.
Mimo jiné proto, že v reálné politice nemohou fakticky uskutečnit všechno to, o čem se zápalem mluví.
Jestliže tedy Václav Klaus upozornil na tento vývoj, na bobtnání iniciativ na úkor standardní demokratické politiky, definoval reálný problém, který zcela zjevně Evropskou unii tlačí ke stavu, kdy bude méně demokratická, než je nyní.
A jestliže o tom mluvil v Radě Evropy, vybral si vcelku správné místo – protože to, čemu prezident říká boj za demokracii, znamená především neustálou snahu o posílení důvěry v politiku. Jestliže bude politika v evropském i v národních kontextech občansky čitelná, pak se demokratická rovnováha obnoví.
