Kdykoliv přijde řeč na Brusel, argumentuje tím, že v unii ztrácíme suverenitu. Že se můžeme rozpustit jako kostka cukru.
Že přenesením některých pravomocí trpí naše demokracie. Jeho dikce není založena na slovním spojení "My a Evropa", nýbrž na spojení "My kontra Evropa".
Jak si lze vysvětlit takovou dvojakost? Přetvařuje se snad prezident v Bruselu, aby ho Prodi pochválil? Nebo naopak doma mluví hodně nahlas, neboť je jako rozený polemik vyprovokován nekritickou chválou našeho vstupu do Evropy?
Nebo je bezzásadový taktik, který v Bruselu své názory skrývá, neboť se tam potřebuje dobře zapsat? Je to trochu jinak. Klaus se ve struktuře svých názorů podobá poněkud poživačnému katolíkovi.
Ten nezvratně a silně věří, že chudoba je lepší než bohatství - v životě vezdejším si však libuje v přepychu, neboť Bůh mu odpustí. Zuřivě nenávidí smilstvo, ale není lhostejný k ženským půvabům. Zkrátka, drží se svých věčných pravd, ale ví, že teď a tady věčné pravdy zas tolik neplatí.
Takovým "věčným" dogmatem je, že demokracie může fungovat pouze v národních státech a nadnárodní spolky jsou od Satana. Doma tedy vystupuje Klaus jako kazatel a zvěstuje tuto velkou pravdu zatvrzelým davům.
Venku by však takové kázání působilo nejen směšně. Poškodilo by jeho zájmy. Klaus se tedy stává "katolíkem všedního dne", který zajde s lichváři na skleničku něčeho ostřejšího.
Podobně se choval už v době, kdy uzavřel opoziční smlouvu. Nejprve mobilizoval proti levici (dogma), později se Zemanem uzavřel pakt (všední den). Klaus zkrátka káže vodu a pije víno úplně přirozeně. Žádný rozpor v tom nevidí. Možná by však kazatelskou funkci mohl přenechat povolanějším.
