Během dvou týdnů vyjde v pražském nakladatelství Dokořán, kde před rokem vyšel slavný Lomborgův "Skeptický ekolog", má knížka s názvem "Modrá, nikoli zelená planeta", s otázkou v podtitulu "Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?" Chtěl bych nikoli parafrázovat knihu, ale ukázat vztah ekonomie a globálního oteplování.
Oteplování – téma i pro ekonomii
Fenomén globálního oteplování (ale třeba i korupce nebo zločinu nebo počtu dětí v rodině) je tématem pro ekonomii, protože v něm nejde o laický pokus ekonoma přeměřovat teplotu na Zemi, ale o naši analýzu chování lidí, o analýzu interakcí, které ve společnosti mezi lidmi vznikají a které ovlivňují i klima. Zajímá nás člověk, jeho chování, jeho motivy, jeho volba. To všechno má enormní důsledky. Co člověk vyrábí, co spotřebovává, kolik investuje nebo spoří, zda se chová úsporně nebo zda plýtvá, zda se chová krátkozrace nebo s dlouhodobou perspektivou, jaké faktory ho v jeho rozhodování ovlivňují, to v žádném případě nezkoumá meteorologie, klimatologie, biologie, fyzika či chemie ani ekologie, ale jen a jedině ekonomie.
Občas slyšíme, že se svými úvahami o věcech, jako jsou klimatické změny, ekonomové pletou do řemesla meteorologům či biologům, ale to není pravda. Nic z jejich oborů si nikdo z nás nedovolí komentovat, natož zpochybňovat. Je tomu přesně naopak. Řada zástupců těchto disciplín dělá dalekosáhlé soudy o záležitostech ekonomických, aniž by byli schopni brát v úvahu nejelementárnější souvislosti a zákonitosti, kterými se ekonomie vážně zabývá. Jejich často radikální doporučení se netýkají fyziky, ale ekonomiky a politiky. "Vlamování se" do sousedních oborů funguje opačně, než jak to bývá v současných diskusích tradováno, a ekonomové by to měli říkat nikoli tichým hlasem.
Na čem trvat
V současné debatě o životním prostředí, klimatických změnách či globálním oteplování musí ekonomie a ekonomové trvat na několika základních principech:
1) Prvním z nich je ekonomický pohled na tzv. zdroje, jejichž ekonomická definice má s konceptem přírodních zdrojů, tak jak ho chápou běžní lidé, jen velmi málo společného. Přírodní zdroje nejsou automaticky zdroji ekonomickými, neboť neexistují žádné ekonomické zdroje samy o sobě, bez člověka. Cokoliv přírodního, tedy to, co většinou zkratkovitě nazýváme termínem přírodní zdroj, se stává ekonomicky zajímavým a relevantním jen a jedině při splnění dvou předpokladů:
– existující technologie umožňují využití přírodního zdroje (známé případy ropa v éře faraonů, mořské vlny dnes);
– existující ceny umožňují ekonomicky smysluplné použití zdroje.
Tento elementární příspěvek ekonomie do dnešní debaty úplně obrací známé tirády o vyčerpávání zdrojů. S lidskou invencí a technickým pokrokem zdrojů stále přibývá, nikoli ubývá.
2) Druhým základním tématem ekonomie je vazba základních ekonomických mechanismů, tj. vlastnických vztahů, cen a vůbec trhu na racionální, což současně znamená maximálně šetrné využívání vzácných, protože vždy, v každém okamžiku omezených ekonomických zdrojů. Tyto mechanismy jsou nejúčinnější cestou obrany přírodního prostředí člověka před jeho ničením a přírodních zdrojů, před jejich iracionálním čerpáním, či dokonce vyčerpáním. I to je specifický pohled, který musí ekonomové stále zdůrazňovat a který vůbec není triviální.
3) Třetím tématem, který ekonomové a ekonomie přinášejí do těchto diskusí, je otázka vztahu velikosti příjmů (a obecněji bohatství lidí) a struktury jejich poptávky, ze kterého vyplývá, že vztah ekonomického růstu, bohatství a chování člověka k přírodnímu prostředí je dlouhodobě příznivý. Poptávka po kvalitě přírodního prostředí s ekonomickým růstem roste, nikoli klesá. Tzv. Kuznetsova environmentální křivka, hledající souvislost mezi velikostí příjmů a mírou poškozování životního prostředí, stejně jako trochu obecnější "křivka environmentálního přechodu", ukazují, že i když v počátcích ekonomického rozvoje může mít vztah těchto dvou veličin nepříznivý vývoj, s rostoucím bohatstvím člověka se životní prostředí zlepšuje. Proto známý tvar obráceného U, proto název Kuznetsova křivka.
4) Místo o principu předběžné opatrnosti, který používají environmentalisté, ekonomové hovoří o cost-benefit analýze. Dobře vědí, že žádná "předběžná opatrnost" neberoucí v úvahu náklady a výnosy neexistuje, že žádné pojišťování se ohledně budoucnosti při nejasných efektech a vysokých pojišťovacích nákladech nemá žádné oprávnění. Averze k riziku je sice srozumitelný koncept, každý z nás ho ve svém životě běžně používá, ale jde jak o výši rizika, tak o náklady vyhýbání se mu. Všechno lidské jednání (ale i nejednání) má své náklady, tedy i lidská opatrnost. Ani toto environmentalisté takto jasně a takto ostře nevidí.
5) Ekonomové v druhé polovině devatenáctého století pochopili, že hodnota čehokoli, tedy zboží i služeb, rizika i bránění se před rizikem, peněz i času, je veličinou subjektivní a že v sobě nemá nic tzv. objektivního. Nedá se změřit, zvážit. Je to vždy subjektivní pohled člověka na věc, závisící na kontextu a okolnostech.
I čas má cenu
Téměř zcela nesrozumitelné je i pro lecjakého ekonoma hodnocení času. I čas má svou hodnotu a cenu, nebo jinak řečeno, cena času ovlivňuje naše hodnocení minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Není pravda, že má minulost, přítomnost a budoucnost stejnou hodnotu. Není možné se dívat – jako to dělají environmentalisté – na přítomnost a budoucnost stejně, resp. stejně hodnotit ty či ony environmentální, ale i neenvironmentální jevy a události v nestejných časových okamžicích.
Ekonomové se na tuto věc dívají pomocí konceptu diskontování. Vycházejí zcela logicky z toho, že je diskontní sazba – neboli cena času (neboli preference přítomnosti před budoucností) – větší než nula, z čehož plyne, že budoucnost je vždy a za všech okolností "menší" než přítomnost. Čím je diskontní sazba větší a čím je budoucnost vzdálenější, tím je vůči přítomnosti menší. To se každý student ekonomie učí v hodině financí a je mu to – snad – srozumitelné při pohledu na stokorunu dnes či za rok, za desetiletí, nebo za století. Stejný pohled je ale nezbytný i při pohledu na jakýkoli environmentální problém. To není cynismus vůči budoucnosti, to je elementární racionalita lidského chování.
Právě v kontextu těchto pěti principů vidím problém ekonomie a globálního oteplování jako předmětu současné společenské diskuse.
Redakčně kráceno
