Od svého profesora na École Normale, filozofa Emila Boutrouxe, se Émile Durkheim (1858-1917) naučil rozeznávat a rozlišovat různé úrovně skutečnosti a sám je aplikoval na společenskou realitu. Složitější úrovně mohou vykazovat takové vlastnosti, které jednodušší úrovně nevykazují ani je nedokážou vysvětlit. Celek tak bývá něčím víc než souhrnem jeho částí a ani společnost není jen souhrnem jednotlivců. Sociální fakta se nedají odvodit od fakt čistě individuálních či psychologických. Fungují nezávisle na jednotlivci, vyvíjejí na něj nátlak a jsou obecná a rozšířená napříč společností. Jejich vzájemnou závislostí se zabývá sociologie.
A my i dnes často shledáváme, že ani poctivý nebo v užších kruzích oblíbený člověk se nemusí stát dobrým politikem a leccos z toho, co platí mezi přáteli, selhává na celospolečenském fóru. Egyptští liberální aktivisté dokázali svrhnout prezidenta Mubaraka, leč voliči dali hlasy islamistům. I mírumilovný člověk se snadněji, než se zdá, nechá zaplést do občanských či sektářských bojů. Durkheim chce každému dopřát kromě řádu i vyšší míru svobody, ale neustále počítá s tím, že společnost ovlivňuje a modeluje jednotlivce víc než on ji. Nesčetná pouta s blízkými lidmi sebenezávislejší představitel Západu naráz rozetnout nemůže a často ani nechce.
Émile Durkheim v kresbě
Durkheimova navýsost realistická teorie o svébytnosti a neodvoditelnosti celospolečenských procesů z vědomých záměrů jednotlivce kontrastuje s „nominalistickou pozicí“ jeho německého současníka Maxe Webera. Ten chtěl nejen lidské jednání, ale i společenské procesy a instituce až příliš horlivě vysvětlovat subjektivním smyslem jednajícího. Durkheim spíše než texty a psychologii jednotlivce sledoval pečlivě, průběžně a dlouhodobě události, statistiky a údaje o společnosti.
Hodný strýček Rašíd Ghanúší
Jedním z ústředních sociálních fakt je sociální solidarita. Ta se dá plně poznat až podle svých účinků. V tradičních společnostech jednotlivci provozují zhruba tutéž práci a jejich individualita nebývá plně vyvinutá. Lidé musí vyznávat jednu víru, projevovat stejné city, žít a nechat se posuzovat podle zhruba stejných norem. Obvykle jim to ani moc nevadí, neboť nemají rozvinuté povědomí o jiných životních možnostech. Nejvýraznějším znakem této „mechanické solidarity“ bývá síla a rozsah až drakonicky represivních zákonů, které považují za zločin jakékoli chování ohrožující kolektivní (s)vědomí. Tresty tam dávají průchod morálnímu rozhořčení nad nekonformním jednáním, o němž členové společnosti věří, že narušuje samotné její základy.
Citace a literaturaPoznámky autora ve formátu PDF pro zájemce o hlubší poznání Émile Durkheima |
Dojde-li k rozvoji dělby práce, pak mechanická solidarita fungování společnosti brzdí. S odpovídajícím vzrůstem vzájemné závislosti dochází k rozvoji „solidarity organické“: odborným a hůře nahraditelným pracovníkům je nezbytné dopřát více svobody, svéráznosti, individuality. Tresty jsou pak vyměřovány úměrněji k činu: mají jen napravovat nebo chránit zájmy poškozené strany i obecný blahobyt a předivo vztahů mezi již osobitějšími členy společnosti udržovat.
Durkheim rozlišoval mezi egoismem a individualismem, kterého si cenil a přičítal mu i významnou roli při obraně lidské důstojnosti. Věřil, že individualismus je slučitelný nejen s (organickou) solidaritou, ale i – v protikladu k Nietzschovi – s rovností příležitostí pro každého.
S růstem organické solidarity, tvrdil Durkheim, se pak dá předepisovat stále méně konkrétních pravidel pro všechny členy společnosti. Někteří se však ani dnes nechtějí smířit se ztrátou vlivu: íránští náboženští revolucionáři jej před třiceti lety znovu nabyli poté, co vyvraždili mezi jinými i elitu tisíců nejkvalifikovanějších lidí k řízení státu. Chod jiných zemí naštěstí závisí víc na práci odborníků než na ropě. Muslimské bratrstvo v Egyptě nyní překvapilo nebývale umírněnými postoji. A z vůdce tuniské islamistické strany Nahda, Rašída Ghanúšího, se stal hodný strýček, který, jak se zdá, na vlastní minulost nadobro zapomněl.
Egypťanka hledí z okna nad volebním graffiti islamistické strany Núr, které říká: "Společně vybudujeme skrze náboženství zemi" (31. prosince 2011)
Dělba práce se rozvinula příliš rychle, společnost na ni nebyla připravena. Nová morálka, odpovídající organické solidaritě, teprve bolestně vzniká, což je doprovázeno některými patologickými jevy včetně zvyšujícího se počtu sebevražd.
Za životní jistoty Durkheim rozlišuje sebevraždy egoistické, které se vyskytují jako reakce na neúspěch ve společnostech příliš soutěživých a individualistických, postrádajících mezilidské vazby. K sebevraždám anomickým dochází, pokud ve společnosti ztrácejí na váze dosavadní normy a zábrany a jednotlivec se nemá o co opřít. Počet obou v moderní společnosti vzrůstá. Jejich opakem jsou sebevraždy altruistické: dochází k nim naopak tehdy, když jsou společenské normy příliš těsné nebo když jednotlivci přes veškerou snahu nemohou splnit náročné normy na ně kladené. Uvádí sebevraždy vdov v Indii, sluhů po úmrtí jejich pánů, samuraje, rytíře, staré či přírodní národy, v jejichž prostředí bývá hanba zemřít nemocí nebo stářím; ze své současnosti zmiňuje důstojníky. (A my můžeme doplnit japonské kamikadze či dálněvýchodní vůdce, kteří „ztratili tvář“.) Durkheim si minulost neidealizuje a připomíná, že v mnoha kulturách minulosti, za přílišné integrace jednotlivce do společnosti, býval počet těchto (i celkové množství) sebevražd ještě mnohem vyšší.
Záchranáři odváží ženu, která hrozila sebevraždou v Hlivické ulici v pražských Bohnicích.
Sebevražda Muhammada Buazizího započala nedávno vlnu arabských revolucí také proto, že zkrátka – a slovy českého klasika – „každej mu rád věřil, že je v hrozným postavení“: Nechtěl uplácet, přišel o povolení ke své práci, zabavili mu váhy a ještě byl ponížen od místní policistky na arabském tržišti!
Durkheim navrhoval, aby mezi státem a jednotlivcem působilo něco, co by člověka podepřelo tváří v tvář měnícímu se pracovnímu trhu a krizím. Chtěl přenést víc pravomocí na místní orgány a akcentovat vliv profesních skupin a odborů. Je třeba učit se průběžně v terénu, získávat přímou zkušenost, ale neodhlížet ani od cenných poučení z minulosti.
Celkový návrat k minulosti a staré, „osvědčené“ morálce ale nefunguje již proto, že dělbou práce došlo ke vzniku nových skutečností. Durkheim uznával, že v katolických společnostech je sebevražd o něco méně, ale za cenu vyloučení kritičnosti a svobodného myšlení. Tedy nezbytných podmínek řešení jakýchkoli, zejména nových problémů.
Buddhovu kost neuctívat!
Adolf Hitler (vpravo) a Benito Mussolini při schůzce v roce 1938 v Mnichově
Na nářky nad současnou „islamizací“ může sekularista nebo Číňan namítnout, že od sklonku antiky tahají oproti civilní moci za delší konec provazu náboženské či ideologické autority židovského, křesťanského i islámského světa téměř vždy a všude. A pokud o světské statky nebo privilegia přijdou, najdou dost těch, kteří jim je opět vydají i zdarma. Sekulární stát zde lidé nadlouho neudrží: po Garibaldim jednou přijde Mussolini, po Atatürkovi Strana „prosperity“, po šáhovi Chomejní, po tolerantním Jiříku z Poděbrad Ferdinand II. a po Masarykovi Havel.
Jen na okraj: Václave Havle, kdysi jste nahlížel totalitní režimy jako vypouklé zrcadlo „západního racionalismu“. Podívejte se – alespoň shůry – na ty, kteří umožnili vzestup islamistů v Íránu, Alžírsku, Egyptě a Afghánistánu (i tamní amnestie, útěky a vzpoury vězňů i chaos). Neuvidíte u nich groteskně zveličené postupy a plody polistopadové, možná méně „racionalistické“ politiky Vás samotného?
I v Číně si ve středověku za politických zmatků buddhismus šikovně přisvojil zvláštní privilegia. Jenže tam se proti jeho výsadám postavil učenec Chan Jü (Han Yu). Za svou smělou řeč k císaři roku 819 n. l. proti státnímu uctívání Buddhovy kosti jen o vlásek unikl smrti a putoval do vyhnanství. Dlouhodobě si však jeho příklad vydobyl úctu, na Dálném východě pak bývala různá náboženství i nadále tolerována, avšak jejich hodnostáře si pak politikové nenechávali přerůst přes hlavu.
Koncert Pocta VH v pražské Lucerně (23. prosince 2011)
Evropa jako celek žádnou osobnost formátu a zaměření Chan Jüa nemá. Dlouhodobě podpořit a udržet sekularismus zde dokázala jedině Francie. Stát tam odcírkevnil školství a rokem 1905 demokratickým rozhodnutím parlamentu veškerý dosavadní „církevní majetek“ hlavně římskokatolické církvi nadobro zabavil, podporu zastavil, ale kostely a část církevních budov k užívání ponechal a náboženství na rozdíl od komunistů nepronásledoval. Ku prospěchu, úlevě i radosti nejen bezvěrců, ale i Židů a evangelíků, kteří v zemi, obdobně jako u nás pod Habsburky, bývali pro své přesvědčení usmrcováni ještě i v 18. století.
Že by ve Francii v průběhu 20. století duch/dech svým odpojením od majetku a moci tolik utrpěl? Spíše si přinejmenším tam vane, kudy chce. A z plejády tamních nových a zajímavých hnutí katolické, protestantské, židovské i islámské provenience se dnes radují i nesekularisté.
Papež i světec sekularismu
Ve Francii býval za „papeže sekularistů“ považován právě Émile Durkheim. Ve svých funkcích prosazoval namísto katechismu tehdy nově se utvářející občanské vzdělání: to se nemá pokoušet morální pouta vytvořit, ale má je žákům ukázat tak, aby pochopili jejich působnost.
Díky studiu jednoduchého totemového náboženství původních obyvatel Austrálie Durkheim získal ostřejší náhled na roli náboženství v moderní společnosti. Již jako student v Paříži rodný judaismus praktikovat přestal a angažoval se i přednášel v laických spolcích. Volnomyšlenkářům však připomínal, že náboženství není pouhým systémem idejí či vysvětlením přírodních dějů, ale především systémem orientace na síly, které člověku pomáhají čelit zkouškám a obtížím života. Ty povstávají hlavně tam, kde se soustřeďuje mnoho lidí, a strhávají je někdy k třeštění a činům, k nimž by se jako soukromníci nedoznali. Rozhodnutí z roku 1905 Durkheim vítal: oslabení církve s příliš silným ústředím znamená emancipaci i jejích členů a skupin, kteří se namísto poslušnosti příkazům shora naučí vládnout sami sobě.
Zastáncům „spolupráce církve a státu“ připomeňme, že výrazně sekulární Francie si za své samostatnosti demokracii a svobodu udržela. Sousední Itálie i Španělsko měly naopak ještě dlouho s oficiální církví i kruté režimy. Ve Francii došlo k zavádění náboženství do škol a k odstraňování Židů už jen za loutky nacistů, maršála a proutníka Pétaina.
Hrob Émila Durkheima (1858-1917)
Za první světové války Durkheim psal za Francii proti Německu, jemuž přičítal rozpoutání války, ale obával se i takového vítězství, které by příliš posílilo stát nebo k moci přivedlo klerikály či radikální socialisty neuznávající svobodu a důstojnost jednotlivce. Obavy francouzského myslitele Ernesta Renana z roku 1870 o agresivitě Německa a Ruska, které prý budou jednou ohrožovat národy Evropy a jejich svobody, se měly vrchovatě naplnit až v generaci později, kdy nacisté v Paříži zničili i Durkheimovy nevydané spisy. Sám Durkheim ovšem zemřel z přepracování ještě za války v roce 1917 a velká část jeho přátel, studentů i jeho nadaný milovaný syn André padli na frontě.
Žili pro svobodnou zemi poskytující útočiště velkému množství přistěhovalců a uprchlíků. Zemi, která – jak o tom svědčilo i vyústění Dreyfusovy aféry – dopřávala hlavní slovo nejen politikům a generálům, nýbrž i osobnostem odlišným, nezávislým. Zemřeli nebo padli v boji proti útočným středoevropským mocnostem německého jazyka, které naopak v průběhu 1. poloviny 20. století dopřávaly jiným státům, lidem a Židům prostoru čím dál méně a nakonec prostor vůbec žádný.
