1
Když jsem před časem navštívila Samarkand, Bucharu, Taškent a další uzbecká města, utvrdila jsem se v tom, že Uzbekistán je multikulturní a multijazyková země. Kromě Uzbeků a Rusů tam žijí dvě důležité etnické minority, tádžická a kyrgyzská, jejichž jazyky patří do farské a turecké jazykové skupiny. Podobná situace je i v okolních zemích: Kyrgyzstán, Tádžikistán, Kazachstán a Turkmenistán spolu s Uzbekistánem před Říjnovou revolucí v roce 1917 tvořily region s nejrůznějšími feudálními pány a chany pod nadvládu carů.
V roce 1924 Stalin podle známé věty „rozděl a panuj“ oblast rozkouskoval a založil tak různé sovětské republiky. Sovětský diktátor měl naspěch, neboť se obával, že kdyby se tyto národy sjednotily pod společnou tureckou vlajkou, zhatilo by to jeho imperialistické plány. Stalin fušersky načrtl hranice, které od té doby procházejí naprosto nepřirozeně skrz hory, řeky i etnika. Tento hrubý a svévolný řez také rozdělil mezi Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán úrodné údolí Ferganu, jednoho z největších producentů bavlny na světě, kde v půlce června loňského roku v kyrgyzské oblasti došlo ke krvavým nepokojům a k exodu přibližně miliónu uzbeckých uprchlíků. Stalin sice dosáhl toho, aby se proti němu etnické skupiny nespojily, zároveň však vytvořil místo sváru, kde vře rivalita a etnická nenávist.
Etničtí Uzbekové utíkají přes hranice do Uzbekistánu (18. června 2010)
2
Vinou sovětské politiky promíchávání národů a jejich stěhování z jednoho konce sovětského impéria na druhý, patří Kazachstánu první místo co do etnické různorodosti ve Střední Asii: žijí tam nejrůznější národy od Kazachů a Rusů po Ukrajince, Uzbeky a Tatary. V této autoritářské zemi, kde při volbách dochází k závažným manipulacím, stejně jako v ostatních zemích regionu, žije 131 národností.
Vlajka Kazachstánu
V mnoha zemích tohoto regionu byla etnická nenávist dosud skrytá, protože autokratické a diktátorské režimy, dědicové sovětského modelu, je držely přísně pod pokličkou.
Oproti tomu v Tádžikistánu tato rivalita a nerovnost mezi etniky a společenskými třídami způsobily krvavé střety trvající přibližně pět let a vyžádaly si téměř sto tisíc životů. Nespokojené skupiny, které v roce 1992 vyvolaly občanskou válku, patřily k demokratickým reformistům. V současné době tádžický prezident Emomali Rachmanov manipuluje volby a podobná korupce je na denním pořádku i v ostatních zemích postsovětské Střední Asie.
Jihozápadní Asie
Co se týče Turkmenistánu, podle indexu World Press Freedom a Reportérů bez hranic mu patří třetí místo na světě v omezení svobody tisku. Kromě toho předešlý prezident Niazov zakázal dlouhé vlasy, operu a reprodukovanou hudbu. V současné době za vlády prezidenta Berdimuhamedova se ovzduší nepatrně uvolňuje, i když úroveň lidských práv je i nadále velmi nízká.
Rovněž Kyrgyzstán se nedávno uvolnil ze svěrací kazajky, v níž ho drželi diktátoři, aby se vydal na pomalou a neschůdnou cestu k demokratizaci. Etnické třenice zde vybuchly právě proto, že je rozjitřili sesazení diktátoři.
3
Před dvaceti se rozpadl Sovětský svaz. V červnu roku 1990 Kyrgyzstán patřil k nejchudším zemím, které zbyly v ruinách bývalého impéria. Od té doby mu vládli dva autokraté: zkorumpovaný Akajev, kterého tulipánová revoluce v roce 2005 zbavila moci a Moskva mu následně nabídla místo na univerzitě, a neméně zkorumpovaný Bakijev, dosazený k moci Bushem mladším, svržený vloni v dubnu lidovou vzpourou. Bakijev našel útulek pod křídly běloruského diktátora Lukašenka. (A mimochodem, Bakijevův syn Maxim byl zadržen na letišti v Londýně, když tam přistál svým soukromým letadlem a žádal o politický azyl.)
Kyrgyzská politička Roza Otunabejevová byla oficiálně uvedena do prezidentského úřadu (3. 7. 2010)
Roza Otunbajevová, jež je u vlády a snaží se směřovat k demokratizaci Kyrgyzstánu, viní právě Bakijeva z nedávné genocidy proti Uzbekům. Ve městě Oš, kde žije velká uzbecká menšina, bývalý vladař, který odsud pocházel, zorganizoval s pomocí svých příbuzných a přátel povstání za účelem destabilizace nové vlády. Vše naprosto ve stylu Střední Asie. Na YouTube je k dispozici telefonát, kde Bakijevův syn Maxim hlásá: „Svrhněme vládu! Zorganizujme nepokoje na jihu!“
4
Postsovětská Střední Asie je důstojným dědicem stalinistického odkazu, navíc jí vládnou rodinné klany, stejně jako to dělali středověcí chanové. Během své cesty do Uzbekistánu jsem si uvědomila, že prezident Islam Karimov pod určitým zdáním prosperity drží v šachu celou tuto zemi vyvážející bavlnu, která byla ve starověku jádrem hedvábné stezky. Jeho dcera Gulnara, která sama sebe prohlásila za „princeznu Uzbeků“, byla v roce 2009 označena švýcarským časopisem Bilan za jednu z deseti nejmajetnějších žen ve Švýcarsku; toto bohatství nepochybně pochází z dob, kdy vedla uzbeckého mobilního operátora Uzdunrobitu, což byl dárek od otce. Ten ji také nedávno jmenoval uzbeckou velvyslankyní ve Spojených národech a velvyslankyní ve Španělsku.
Uzbecký prezident Islam Karimov a předseda Evropské komise José Barroso (24. ledna 2011)
V roce 2005 uvalila Evropská unie na Uzbekistán embargo na prodej zbraní jako trest za krvavé represe, po kterých zůstaly stovky mrtvých, a potlačení mírových protestů za osvobození islámských vězňů ve městě Andichan. Avšak uzbecký režim ví, že když uspokojí požadavky západu (mít k dispozici vojenské základny mezi Ruskem a Čínou, povolení k průjezdu pro nezbytné zásobování v afghánském konfliktu a přístup k energetickým zdrojům), nemusí se nikdy ničeho bát - například Bundeswehr cvičí v Německu uzbecké důstojníky.
Také Španělsko má v Uzbekistánu své zájmy: firma Talgo tam má postavit vysokorychlostní vlakové spojení mezi hlavními městy Taškentem, Samarkandem a Bucharou. Možná právě proto se plánuje návštěva španělského královského páru do Uzbekistánu.
5
Tři velké světové velmoci mají své zájmy ve Střední Asii: Spojené státy, Rusko a Čína. Spolu s Kaspickou pánví a oblastí Perského zálivu se ve Střední Asii nachází největší množství světových energetických rezerv. Již před několika desetiletími američtí stratégové ozřejmili svou prioritu mít kontrolu nad Střední Asií. Tento strategický cíl je považován za odměnu, která připadla Washingtonu za vítězství ve studené válce. Spojené státy a Rusko vytvořily své vojenské základny nedaleko Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu. Američané využívají své „transit center“, jak nazývají tuto leteckou základu, k podpoře svých jednotek v Afghánistánu. Rusko stále považuje celou Střední Asii, která patřila k jeho impériu jak za carských časů, tak za sovětské moci, za svůj jakýsi satelit. A Čína ji má ve svém hledáčku jako významný zdroj energie. Proto není v ničím zájmu, aby se tento region potýkal s etnickými problémy a všichni drží toto vosí hnízdo dobře zakryté. A když je to nutné, zvýhodňují autoritářské a autokratické režimy.
Humanitární pomoc v Kyrgyzstánu.
Taky jsem v Uzbekistánu pozorovala rostoucí vliv Turecka. Turci v celé oblasti Střední Asie šíří mocnou ekonomickou nadvládu. Evropská unie svým odmítavým postojem ke členství Turecka zároveň odmítá rozšířit svůj vliv a to jak strategický, tak hospodářský do této části světa, kterou jiní považují za klíčovou.
Bohužel ve značné části Střední Asie jde mír ruku v ruce s diktaturou, neboť tyto země jsou ovládány rodinnými klany, které nedovolí, aby jim demokracie vyrvala z rukou absolutní moc. Jak jsme viděli v Kyrgyzstánu, když to poslouží jejich zájmům, rozdmychávají i etnickou nenávist. A proto demokratický proces, který v této zemi začíná, jsou dnes dveře otevřené naději.
O autorceMonika Zgustová Narodila se v roce 1956. V sedmdesátých letech uprchla s rodiči z ČSSR do USA. Za oceánem studovala srovnávací literaturu. Žije ve Španělsku. Překládá do španělštiny a katalánštiny českou literaturu. Napsala biografii Bohumila Hrabala V rajské zahradě trpkých plodů (1997), vydala prozaické knihy Grave cantabile (2000), Peppermint frappé (2002) a Tichá žena (2005), Zimní zahrada (2008).  Monika Zgustová při autorském čtení v Brně, červenec 2007 |
