Ta volba byla spíše korunovací než soutěží. Jedinými Medveděvovými konkurenty byli zkrachovalí politici z devadesátých let jako Vladimir Žirinovskij, který se už dávno z protofašisty změnil v kremelského loajalistu, a Andrej Bogdanov, náhražkový „demokrat“, jemuž Kreml dovolil kandidovat proto, aby ošálil Západ a vnutil mu představu, že proběhlo skutečné klání.
Je tedy překvapivé, že by Medveděv měl být tolika lidmi na Západě veleben jako „liberál“. Je to jen tím, že nám byl vštípen strach z někoho horšího, nějakého zbraněmi řinčícího silovika (někdejšího či současného příslušníka bezpečnostních služeb), například bývalého ministra obrany Sergeje Ivanova? Anebo Medveděv představuje nefalšovanou příležitost k prosekání ledů v současné malé studené válce mezi Ruskem a Západem?
Nosí hezké obleky
Medveděv je skutečně sympatický. Putinův původ byl v KGB, zatímco Medveděv je právník, který zaútočil na ruský „právní nihilismus“ a pranýřoval módní koncepci „svrchované demokracie“. Po sedmi letech v křesle předsedy správní rady Gazpromu je Medveděv znám v obchodních kruzích. V Davosu dokáže obsáhle hovořit. Nosí hezké obleky. Nevypadá jako typický postsovětský byrokrat ani jako agent KGB. Je velkým fanouškem rockerů sedmdesátých let – Deep Purple. Musíme však nejprve porozumět systému, který Medveděva stvořil, než překotně uvítáme novou tvář, u níž se může ukázat, že je jen kosmetickou změnou k lepšímu.
Problém Ruska nespočívá v tom, že je nedokonalou demokracií, nýbrž v tom, že státní správu narušuje takzvaná „politická technologie“. Ta zahrnuje víc než jen přihazování volebních lístků na tu či onu stranu. Politická technologie znamená tajné financování podvodných politiků, jako je Bogdanov, zakládání falešných nevládních organizací a „vlasteneckých“ mládežnických hnutí jako Naši, aby se předešlo ruské verzi ukrajinské oranžové revoluce, a také mobilizace voličů proti pečlivě zrežírovanému „nepříteli“.
V roce 1996 byli tím nepřítelem komunisté, v letech 1999–2000 Čečenci a v letech 2003–2004 „oligarchové“. Teď jsme to my – údajně nepřátelský Západ a hrozba, již pro těžce vydobytou stabilitu Ruska představují „barevné revoluce“. Medveděv sám to vše nebo část z toho může považovat za nechutné, nicméně Rusko už má vybudovanou celou branži politické manipulace, která stěží přes noc zmizí.
Dravci a miliardy
Musíme také porozumět mechanismu ruské následnické politiky. V ruských souvislostech být „liberální“ neznamená o mnoho víc než oponovat silovikům. Znamená to příslušnost k jinému klanu, do jiné části koryta. Otazníky kolem nástupnictví vyvolaly zastřenou válku o majetek a vliv mezi hrstkou různých klanů, ale systém si nemůže dovolit jasného vítěze.
V posledních měsících hrozí, že nejmocnější klan pohltí ostatní – řídí jej zástupce vedoucího kremelské administrativy Igor Sečin. Jeho společnost Rosněfť v roce 2004 získala největší část Jukosu (dnes uvězněného Michaila Chodorkovského – pozn. red.). Jiná společnost, Russněfť, v odhadované hodnotě osm až devět miliard dolarů, zdá se, už míří tímto „jukoským“ směrem – a to poté, co byl její majitel Michail Gucerijev vypuzen podle stejného scénáře právních hrozeb a daňových pohledávek, jaký byl před lety použit proti Jukosu, a po záhadné smrti jeho syna při autonehodě. Říká se, že Sečinův klan má spadeno na ruský Stabilizační fond, do něhož vystřelující ceny energií zatím napumpovaly přes 140 miliard dolarů.
Jinými slovy, klíčovým důvodem pro volbu Medveděva nebyla náhlá touha zvrátit čím dál neliberálnější směřování Ruska od roku 2003, nýbrž snaha zajistit rovnováhu tamějšího systému. Putinova ambice udržet se u moci jako předseda vlády také pramení z tohoto opětovného vyvažování. Musí zůstat jako Medveděvova „gorila“, aby předešel tomu, že by jeden klan začal ostatním vévodit. Medveděv a silovici se upřímně nesnášejí. Sečin i Ivanov z něj nespustí oči, aby postřehli každou známku slabosti. Medveděv nebude svým vlastním pánem, dokud se nevymaní.
Střízlivost především
Sám Putin ctil svou nástupnickou dohodu s Borisem Jelcinem asi tři roky. Často se zapomíná, že Jelcinovi věrní jako Alexandr Vološin a bývalý premiér Michail Kasjanov se v úřadu udrželi jen do aféry Jukos z let 2003–2004. Medveděv možná jednou dojde ke svému jukoskému okamžiku, ale než se tak stane, neměli bychom se domnívat, že je nezávislým aktérem.
Evropské vlády tedy mohou Medveděvovo zvolení uvítat, ale měly by svou reakci pečlivě přizpůsobit skutečným změnám, jež bude schopen provést. Evropa by se měla vyvarovat opakování přehnané reakce mnoha lídrů, když Putin roku 2000 vystřídal churavějícího Jelcina. Nebylo by dobré začít závodit, kdo se stane novým Medveděvovým nejlepším přítelem, ani mu hledět do očí a hloubat o jeho duši.
Měli bychom se zaměřit na to, co Medveděv dělá, nikoliv na to, co říká, protože v Rusku nemůže dojít k transformaci, dokud nepřestane být formován systémem a nezačne sám systém formovat.
© Project Syndicate/ECFR, 2008.
