Aktéry zápasu o ovládnutí Střední Asie byly vedle místních náčelníků carské Rusko a imperiální Británie a onen mladík se jmenoval Rudyard Kipling, pozdější první britský nositel Nobelovy ceny za literaturu (dostal ji v roce 1907). Mladého spisovatele uhranula především bojovnost, s níž chudí a špatně vyzbrojení Afghánci čelili technicky vyspělejším a početnějším Britům. Jeho cestu na literární Olymp tak na samém počátku ovlivnil motiv "střetu civilizací", který se stal napříště jeho nejoblíbenějším tématem.
ZACHRAŇTE MĚ PŘED MÝMI PŘÁTELI. Afghánec se třese mezi ruským medvědem a britským lvem. Dobový satirický plakát z 80. let devatenáctého století.
Sarkastický pohled na nerovný konflikt vyjádřil v básni Aritmetika pohraničí:
Na koních divých/ hordy z hor/ vstříc našim vojskům/ rychle jdou,
a Brity se zlatým žoldem/ parní stroj/ veze za přísnou odplatou
Jako reportér není Kipling ve zpětném hodnocení vždy spolehlivým autorem, neboť Rusy a Brity označuje šmahem za bezcitné aktéry Vysoké hry, zatímco místní obyvatele si silně idealizuje jako čestné válečníky. Poutavost líčení
a odvážná kritika metod britské armády mu nicméně získaly takovou popularitu, že za 18 měsíců získal přístup do nejvyšších armádních kruhů.
Hrdí a nezlomní
Díky tomu se například setkal se zajatým afghánským kmenovým náčelníkem, který mu mezi čtyřma očima bez rozpaků nabídl vůz plný zlata, když mu pomůže k útěku. Kipling odmítl a rozezlený šajch mu mezi proklínáním hlouposti Britů nabídl nádavkem sedm arabských běloušů a krásnou kašmírskou dívku. Kipling ze stanu rychle odešel, ale chování zajatce na něj udělalo nesmazatelný dojem.
SUMMIT. Ruský a britský komisař jednají o budoucí hranici pod vrcholem afghánské hory Zul'fikar.
O něco horší zážitek získal o rok později, kdy jenom těsně unikl střelbě při psaní reportáže ze "summitu" mezi lordem Dufferinem a emírem Abdúrrahmánem v Chajbarském průsmyku. V Péšaváru ho zase u městské brány obklíčil a málem ušlapal dav. Svěží zkušenosti Kipling brzy přetavil do literární tvorby a vytvořil plastický obraz Afghánce, který se hluboko zapsal do viktoriánské mysli. Podle něj jde o divochy divných ras, napůl děti, napůl fanatiky, kteří jdou do boje pološílení opiem a pobláznění islámem.
Stesk po šlechetných domorodcích
Navzdory nespornému úspěchu Kipling v roce 1889 Indii opustil a hledal slávu přímo v srdci britského impéria. Čekalo jej tam však nemilé překvapení v podobě estétství secesní epochy, které jej dokonale znechutilo a způsobilo mu takové záchvaty stesku po rodné Indii, že napříště už žil a tvořil především ze vzpomínek. Známá je například báseň o afghánském zloději koní, který ukradne britskému plukovníkovi hřebce. Plukovníkův syn jej pronásleduje a neohroženě vjede přímo do průsmyku obsazeného Afghánci. Zloděj je však odvahou mladíka natolik dojat, že jej ušetří a na cestu zpět mu dá vlastního syna jako záruku bezpečnosti.
Stejně jako mnozí britští imperiální důstojníci, také Kipling preferoval islám před hinduismem, který mu připadal příliš komplikovaný. Celkově však byl skeptik a varoval před nečekanými a iracionálními výbuchy náboženského fanatismu. Jeho literární obraz téměř 130 let starých imperiálních výbojů je i dnes živý především proto, že situace v Afghánistánu se od dob Kiplingových příliš nezměnila.
