Paranoia vede severokorejské vládce, kteří se bojí o osud posledního stalinistického skanzenu světa, k tomu, že stále trvají na některých absurdních ekonomických pravidlech z minulých let.
Jihokorejský ministr pro sjednocení Hjon In-tchek v parlamentu připomněl, že ženy stále nesmějí jezdit na kole ani nosit kalhoty. Za porušení těchto pravidel hrozí citelná pokuta nebo - v případě přistižení ženy na kole - zabavení bicyklu.
Záběry skryté kamery ze severokorejského trhu.
"V roce 2000 se vedení KLDR rozhodlo zakázat ženám jezdit na kole. Toto nařízení je ale bezpodmínečně dodržováno pouze v hlavním městě Pchjongjangu. Čím dál od centra moci, tím více je porušováno," cituje ČTK jihokorejského ministra.
Jezdit v šatech se nehodí, tak zakážeme i kolo
Proč byly ženám zakázány bicykly není příliš jasné. Stalo se tak ale zhruba ve stejné době, kdy nyní již zesnulý vůdce a jediný prezident KLDR Kim Ir-sen začal prosazovat názor, že by ženy neměly nosit kalhoty, ale jen tradiční šaty s dlouhou sukní.
Severokorejské ženy mohou buď vzdávat hold "milovanému vůdci"...
Možná tehdy došli straničtí byrokrati k závěru, že jezdit v takových šatech na kole je problematické, a vyřešili to tím, že kolo ženám prostě zakázali, domnívají se jihokorejští odborníci na záležitosti KLDR.
ZPRÁVA O Severní korejiDokument složených ze zkušeností uprchlíků z KLDR |
Zákaz jízdy na kole má v severokorejské zemi daleko větší dopad, než by se mohlo na první pohled zdát. Proč? V roce 2006 zakázal komunistický režim mužům v práceschopném věku zabývat se prodejem na tržištích. To je podle ideologů nepřístojné plýtvání pracovní silou muže, který by měl být nasazen v náročnějším zaměstnání.
... anebo sloužit vlasti.
Prodej zboží se tak stal výsadou něžného pohlaví. Bez kola, které je v KLDR hlavním a pro většinu rodin jediným dopravním prostředkem, se ale zboží na trh dopravuje jen velmi obtížně. Úrodu tak na tržnici často musí odnést na zádech.
Úspěšné ženy = ohrožení režimu
Už tak špatné podmínky ale režim ještě zpřísnil a nyní rezonují v nové zprávě Marcuse Nolanda, která je složena z výpovědí uprchlíků z pevnosti zvané KLDR. Režim se rozhodl, že zárodky soukromého podnikání, které povolil po hladomorech v devadesátých letech, přidusí a zakázal na trzích obchodovat ženám mladším 49 let.
Fronta na jídlo v metropoli KLDR Pchjongjangu
To vedlo k protestům žen, kterým nešlo ani tak o osobní práva, jako spíše o obživu rodiny. Příjmy mužů v továrnách jsou totiž často také nízké, že se ženy ironicky ptaly regionálních stranických bossů, jestli mají jíst vzduch.
Režim ale byl neúprosný a odbojné ženy, které vidí jako jednu z největších hrozeb své moci, většinou poslal do státního sektoru. Na tržištích už je tak místo jen pro ženy, které jsou starší, než 49 let.
