Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Když zachovalá bratislavská babička chce po mladých mužích sex a dotyky

Doporučujeme   8:21aktualizováno  8:21
V přesexualizované společnosti se lidem nedostává sexu. Poptávka převyšuje nabídku, ač nabídka zdá se být na první pohled bezmála bezbřehá. "Film pro mírně zvrhlé diváky" Babička recenzuje Josef Chuchma.

Z filmu Babička. Hlavní hrdince na inzerát se přihlásí jeden týpek horší než druhý. | foto: Cinemart

Tedy: sexu se nedostává, chápeme-li jej jako typ lidského kontaktu, jenž není omezen výlučně na tělesnost, nýbrž je spojen s blízkostí emoční a duševní. Úskalí "sexualizovaného“ veřejného prostoru tkví v tom, že láká na "a)“, ale neříká "b)“, tedy že následek předskakuje příčině, což však v reálném intimním životě nejde tak docela snadno. Tedy pokud jedinec nevkročí do společenství, kde se "dělá jen to“ nebo nevyhledá placenou sexuální službu. Takovéto úvahy mohou vyplynout ze sledování dokumentu slovenské režisérky Zuzany Piussi (1971) Babička, který je nasazen v tuzemské filmové distribuci.

Tragika lidské existence

Bratislavská redaktorka, překladatelka a básnířka Tamara Archlebová (1951) si ve svých pětapadesáti podala inzerát: Zralá, mírně zvrhlá žena, hledá chlapce od 17 do 30 let, velké svaly netřeba. Přihlásilo se 650 zájemců. Dvakrát rozvedená matka dvou dětí a babička dvou vnoučat – oba její muži byli básníci – je znechucena svými mužskými vrstevníky, kteří jsou podle ní zanedbaní a zatrpklí rozumbradové bez ideálů. Film tuhle tezi nezamýšleně problematizuje, když režisérka vyhledá jednoho z Tamařiných ex-manželů a ten muž, který přiletěl ze zahraničí, je upravený, inteligentní a nezatrpklý…

Z filmu Babička - představitelka hlavní role Tamara Archlebová s režisérkou Zuzanou Piussi

Nicméně pocitu Tamary Archlebové se dá rozumět, a to bohužel i prostým pohledem kolem sebe. Moje konkrétní zkušenost: absolvoval jsem v minulých letech – po dlouhé době – srazy své třídy na střední škole a ročníku na škole vysoké. Někdejší spolužačky dnes vypadají vesměs zachovaleji než spolužáci a jejich životní nastavení a strategie, jevilo se mi, mají více elánu a odvahy. Drobnou sondu do problému rozdílného stárnutí mužů i žen poskytuje i diskuse, která se pod recenzí Babičky rozvinula na Aktualne.cz. (Například diskutér Pablo: "Muži od určitého věku upadají do určitého pohodlí, kterým ženy přivádějí do stavu beznaděje. Dokonce sleduji mezi muži příklon k názoru, že ‚cena‘ za sex je příliš vysoká – ztracený čas, námluvy, náklady, ztráta svobody atd. – a tak si to raději udělají sami nebo sex prostě vynechají a nahradí ho zajímavějšími koníčky a pole vyklidí pro aktivnější jedince.“)

o filmu: babička

Scénář: Tamara Archlebová, Zuzana Piusii, kamera a režie: Zuzana Piussi, střih: Maroš Barák, hudba: Živé kvety, stopáž: 74 minut.

Produkce Čestmír Kopecký, CinemArt.
Účinkují Tamara Archlebová, Broňa Markušová, Matej Borovička, Lukáš Chládek, Lukáš Slovák, Milan Chalovský, Ladislav Mirvald, Vít Bednárik, Štefánia Vojchodská, Gabriel Levický, Michal Horňák, Daniel Archleb, Ivona Ševčíková, Jozef Schottl, Juraj Hajdin.

Internetová stránka filmu: www.filmbabicka.cz.

Jenže ti, kteří se na inzerát přihlásili, a mezi nimiž si Tamara vybírá, nezvedají prapor generace hrdinčiných synů příliš vysoko; naopak je to nepěkná splihlost – jeden je magor do počítačů, další se v Tamařině bytě vrhá na opravu záchodu a nikoliv na hostitelku, další je úchyl, který si nasadí na hlavu gumovou masku a tyransky žádá po partnerce poslušnost, jiný je dokonalý pivařský mačo. Jeden týpek horší než druhý.

Z filmu Babička - představitelka hlavní role Tamara Archlebová

Procítěných dotyků a sexu živeného opravdovým zájmem se Tamara ve filmu vlastně nedočká. Přesto na jeho konci dcera na matce pozoruje, že i tohle hledačské období do matčiny tváře otisklo jistou spokojenost a naději – po předchozím dlouhém období života bez partnera. Tomu se dá říkat přirozená tragika lidské existence.

Ve světle toho distribuční slogan Babičky - "film pro mírně zvrhlé diváky“ – vyjevuje svoji nutnou lákavost spojenou s prvoplánovostí, neboť jádro snímku, v němž se mimochodem prakticky vůbec nevyskytuje nahota, je právě existenciální. Dá se věřit režisérce Zuzaně Piussi, když říká: "Chcela som vyrozprávať príbeh ženy, ktorej sa jej milenecký príbeh začne miešať s úlohou babičky. Tento film je o poslednom nádychu ženy pred starobou, ktorej sa niektoré ženy boja viac ako smrti. Okrem smrti je tu ešte jedna možnosť, zmieriť sa s úlohou babičky.“

Opatrně s požadavkem na autenticitu!

Od prvního záběru je evidentní, že Zuzana Piussi, která kromě režie držela v ruce i kameru, není žádná technická perfekcionistka. Švenkování a zoomování je trhané, s ostrostí je obraz často na štíru, svícení lze označit za amatérské. To všechno přitom není primárně dáno tím, že by Piussi chtěla sugerovat autentičnost důsledně, až ad absurdum, nýbrž některými technickými aspekty se zkrátka nezabývá, "nerozpyluje se jimi“, akcentuje sdělení navozenou situací, nikoliv působivou obrazovou skladbou. Mám sice kvalitní kameramanské výkony rád, ale musím říct, že jsem si během Babičky na kameramanské poloamatérství Piussi zvykl. (V tomhle je Zuzana podobná své sestře, Lucii Piussi, frontmance skupiny Živé kvety, jejíž hudba ve filmu zní – Lucia není žádná velká zpěvačka, jde jí prvořadě o to, aby měla o čem zpívat, a texty "Kvetů“ rozhodně nejsou do počtu.)

Z filmu Babička

Těžko se vyhnout otázce, kolik je toho v Babičce nahraného, k jakým posunům oproti skutečnosti došlo. Všichni samozřejmě o natáčení věděli, museli k němu dát souhlas, v jednom případě byl přizván herec, aby rekonstruoval to, co se Tamaře v reálu stalo. Piussi v jednom interview ozřejmuje tři metody snímání: reportážní, rekonstrukční a inscenační; tvrdí, že uplatňuje výhradně první dvě metody, že nikdy neinscenuje.

S rekonstrukcí se nejeden divák obtížně smiřuje – jdu přece na dokument, může uvažovat, a v tom dokumentu mi někdo předvádí něco, co už vlastně stalo předtím, jen mi to kvůli kameře opakuje. Kde je autenticita?! Příkladem budiž příspěvek ve zmíněné diskusi na Aktualne.cz, kde Karel Ježek, který se představuje jako bývalý filmař, nad Babičkou rozčiluje: "Film je nazván ‚dokument‘, ale k dokumentu má daleko. Vše je naaranžované a připravené, jen několik ‚obětí‘ si patrně není vědomo, že je natáčeno (nejde o skrytou kameru, ale o jejich zaslepenost). Takže jde o podvod na divácích, což moje generace nedělala. Ale ta mladá dívka či dáma, která se vydává za ‚paní režisérku‘, tyto skrupule, které jsme měli my, asi nemá.“

Z filmu Babička

Nevím, zda-li běží o generační záležitost, ale faktem je, že hranice mezi hraným a dokumentárním filmem se v nynější kinematografii velmi stírají, a ne všichni to lehce nesou. Ovšem, co je to skutečnost? A co dokumentární autenticita? Když kupříkladu Helena Třeštíková roky dochází za lidmi a ti ji dovolí natáčet ve svých domácnostech či firmách, není to čirý záznam – je to dokonce možná větší stylizace než postelová scéna, kterou protagonisté rekonstruují před kamerou. Neboť časosběrně snímaní lidé se bezpochyby stylizují: to nejsou "oni“, nýbrž vytvářejí svůj "obraz“ – a to autentické se vyjevuje jen díky uplývání času. Takže i oni hrají, ale dožene je čas.

Kdežto v Babičce lidé hrají "hned“ a "víc“ – a dožene je vlastní přirozenost, která se před kamerou, je-li režie citlivá a trpělivá, provalí. A takovou režii Zuzana Piussi zvládá.



Ondřej Vetchý: Kvůli filmu Po strništi bos jsem musel zhubnout a udělat si plešku





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.