"Dobrý večer, my jsme Velvet Revival a vítáme vás na taneční zábavě," představuje svůj sedmičlenný soubor. Pod ním stojí milovníci kapely, která svými experimenty změnila koncem šedesátých let rockovou historii.
Většinou se narodili až poté, co se Velvet Underground rozpadli: "John Cale, Nico, Lou Reed a Maureen Tucker, to jsou nejdůležitější lidi, které jsem v životě poznal," tvrdí vážně pětadvacetiletý student bohemistiky Petr Mojžíš a vlní se do skladby Sweet Jane.
Revoluční banánová deska
Jak všechno začalo? Nejznámější kapela českého podzemí Plastic People hrála už na počátku sedmdesátých let písně Franka Zappy a - Velvetů.
"Já Plastiky vůbec neznal, ale měl jsem obdobný osud jako oni," vzpomíná Macháček. "Co se stalo Mejlovi Hlavsovi roku šedesát sedm, to potkalo mě o dvanáct let později - uslyšel jsem ze starého magnetofonu první desku Velvetů a už o měsíc později jsem koupil elektrickou kytaru a založil první kapelu."
Život mu změnilo album, kterému se říká banánové. Nejen syrové skladby, ale také Warholova malba banánu vstoupila do dějin. Stejně jako hluboký hlas sexuálního symbolu šedesátých let, zpěvačky Nico. "S tou jsme se setkali při jejím utajeném koncertě na Opatově roku 1987," pokračuje Macháček ve vzpomínání. "Byl to tak úžasný zážitek, že jsme se s mým nejlepším kamarádem Martinem Grůšou rozhodli založit uskupení, které se bude hudbě Velvetů věnovat."
Plastici na scéně
Česká Nico se jmenuje Eliška Rothová. Celá v černém, v rukavicích, si stoupá k mikrofonu a začíná zpívat slavnou píseň All Tomorrow's Parties. Dokonce i zhruba desetiletý chlapec ječí do ucha kamarádovi: "Já mám husí kůži!" Je to "samet a podzemí" - vynikající souhra tří kytaristů, z nichž dva dokáží během písně vykouřit cigaretu, aniž by ji vyndali z úst.
Baskytarista Martin Grůša roku 1989 zemřel. "Po jeho pohřbu jsme udělali vzpomínkový koncert na Klamovce a dál jsme se věnovali jiným kapelám," říká Macháček. On například Plastic People a Garáži, jejíž členem je dodnes.
"Po revoluci jsme si řekli, že už hrát nebudeme, ale objevil se Mejla Hlavsa, a my se propojili s jádrem Plastiků," vypráví trošku ochraptělý Macháček. Dnes jsou na pódiu dva veteráni undergroundu: Jiří Kabeš střídá za nadšeného povykování své přiopilé fanynky violu s kytarou, Pepa Janíček drží v jedné ruce sedmičku červeného a druhou prohrabává klávesy. Navíc zpívá - nepříliš čistě - píseň o čekání na drogového dealera I'm Waiting For My Man.
Hráli s Lou Reedem roku 1990 na jeho pražském koncertě, později je pozvala na společné vystoupení do Francie Maureen Tuckerová, která se ve Velvet Underground starala o rytmiku.
Jen virtuozita nestačí
Hlavsa začátkem letošního roku zemřel, ale revival v občasných večírcích pokračuje. Nového baskytaristu Josefa Matouška skupina vybírala pečlivě: "Hraje jenom potřebné tóny, má je v krvi. Profesionálních hudebníků, kteří by Velvety odehráli, je spousta, ale jde o to, hrát je srdcem," vysvětluje Macháček.
V deset hodin má Akropole policejní hodinu, ale rozněžněné publikum chce další skladby. Kapela se nechá přemluvit: "Asi tu hrajeme naposled, ale ještě zahrajeme potichu Heroin."
Akce vrcholí - Macháčkův malý syn bere do ruky tamburínu a bravurně chřestí do rytmu. A hudebníci se opět rozcházejí do svých "hlavních" kapel. "Hrajeme Velvety opravdu jen svátečně," loučí se kapelník. "Vlastně ani moc nezkoušíme, jen si občas chceme udělat radost." Příště se sejdou na festivalu v Trutnově ("nechali jsme se přemluvit...") a na tradičním koncertu 29. prosince opět v Akropoli.
